Jaký byl tento rok…

V klidných a pomalu plynoucích dnech na sklonku roku se každoročně krátce poohlížím dozadu s otázkou, jaký ten rok pro mě byl… Jaký byl? Co z něho ve mně zůstane? A co bylo jen letmým pomíjivým dotykem motýlího křídla? Některé roky je poměrně snadné převést události, dojmy a pocity do slov, jako by se to psalo úplně samo… a jindy se slova, která by to dokázala vystihnout, hledají s obtížemi. Sama teď nevím, jak to bude letos.

Letošní rok mi při ohlédnutí ukazuje dvě naprosto rozdílné tváře. První tvář bych mohla nazvat slovem Vyváženost. Na jedné straně pomyslných vah to byl rok naplněný a aktivní – nová témata, hodně seminářů i konzultací, mnohá zajímavá setkání a hluboké lidské příběhy… a to vše plynulo lehce, bez většího úsilí. Tuto aktivitu na druhé straně vyvažoval dostatek času, kdy jsem mohla být v samotě, bez vnějších vlivů, v tichu. Nevím, jak pojmenovat druhou tvář… možná Objevy skrytého. Prožila jsem několik hlubokých ponorů do nitra sebe, do míst, kde jsem ještě nikdy nebyla, a vím, že se mi tu – opět bez většího úsilí – podařilo něco otevřít, uvolnit a uzavřít, v rychlém sledu za sebou, že jsem tu ukončila některé věci, které sice byly v reálném životě ukončené, ale část jejich energií ve mně zůstávala. Něco z toho jsem sdílela i tady (odkaz a odkaz a odkaz), mnohé je však nesdělitelné. Byl to rok, ve kterém se navenek zdánlivě nic zásadního nedělo (myslím tím pro mě, na osobní rovině), žádné velké události, žádné výrazné změny… a na druhou stranu to byl z hlediska vnitřních proměn pro mě rok výjimečný.

Když jenom letmo listuji stránkami svého blogu, zjišťuji, že jsem tu o většině témat, která mi teď probleskávají myšlenkami, už psala. Opakovaně si říkalo o pozornost téma času (odkaz a odkaz) a odpojení minulosti (odkaz a odkaz)… a také témata týkající se přátelství, vztahů, společenství (odkaz a odkaz a odkaz a odkaz). Zvláštní temnou linkou, která se vinula tímto rokem, byl můj „terapeutický“ vstup do několika příběhů, v nichž byli jejich účastníci konfrontováni se silami, které vůbec nejsou „hodné a láskyplné“ (odkaz a odkaz)… Ne že by to bylo něco, co dělám ráda, ale byla to pro mě hodně zajímavá zkušenost.

Tento rok měl samozřejmě i svoji „světlou linku“… k té patří úchvatné vůně (odkaz), barevné květiny, pobyty na chatě, výlety, krásné obrazy (odkaz), moře (odkaz), krystaly (odkaz), moje kočičí smečka (odkaz)… chvíle strávené s rodinou a přáteli… patří sem i stálá vděčnost za to, že můžu zkoumat rozmanité stránky života a že je můžu s vámi sdílet, vděčnost za mocné síly, jejichž podporu vnímám, za to, kam mě život přivedl a kam mě krok za krokem vede dál, za všechny naplňující a smysluplné okamžiky. A za vás, co tato slova čtete.

K roku, který za chvíli skončí, mi na jeho začátku přiletělo slovo ZŘENÍ. Když si čtu slova, která mi asociovalo (odkaz), tak si uvědomuji, ke kolika situacím a prožitkům přesně zapadá… Asi nejvíc mi z něho rezonuje tento odstavec: Zřít znamená i hluboký odhalující pohled do sebe, do svého nitra, který nás zavede do světa stínů, do míst, která nechceme ukazovat světu a ani sobě samým. Je to pohled nesoucí světlo čistého soucitu, které tyto prostory prozáří a naplní silou milosrdenství, která v ozvěně přináší tichounké zašeptání zdrobněliny našeho jména, přináší něhu, péči a laskavost. Je to pohled, který dokáže natrvalo proměnit obraz, který jsme si sami o sobě vytvořili. Je to pohled, kterým se dívá Láska.

A možná je tento odstavec tím, co ve mně z tohoto roku zůstane jako nejsilnější a nejtrvalejší obraz. Děkuji za tento rok… a pomalu pootevírám své vnímání tomu, jaké slovo mi předznamená rok příští. Podělím se o něj, jako pokaždé…