Letošní léto jsem si přála mít plánovaně bez plánů, aby jenom plynulo, v příjemném bezčasí, bez větších událostí. A pak jsem se jednoho rána probudila s pocitem, že bych se přece jenom ráda přenesla alespoň na pár dní k moři. Jenom se nechat nadnášet slanou vodou nebo ze břehu koukat, jak přichází vlna za vlnou. Když jsem toto přání vyslovila nahlas, vzápětí padlo slovo Řecko. Zcela jistě existuje řada dalších krásných zemí, které mají moře… ale Řecko je u nás první a obvykle jediná volba.
Věta „Miluji moře“ zní jako otřepaná fráze… ale jsou to první slova, která mě napadají. Moře mě fascinuje od první chvíle, kdy jsem ho, až ve svých šestadvaceti letech, uviděla. Jeho zvuk, jeho vůně, jeho neuvěřitelné barvy. Není divu, že je s ním spojeno tolik duchovních příměrů a přirovnání. Třeba to o jedné kapce, která je současně oceánem i originální kapkou, vědomou si své chvilkové oddělenosti. Nebo to o vlnách a bouřích a vlnobitích na povrchu a nekonečném klidu v hlubinách.
Mám ráda večerní procházky starodávnými městskými uličkami, v nichž sedávají místní babky a dědoušové a klábosí, navzdory procházejícím turistům, jimž s úsměvem rádi odpovědí zvučné Kalispéra. Mám ráda posezení v kavárničkách se šálkem silného greek coffee. A všudypřítomné kočky a kocoury… sice jsou vyhublí a poznamenaní mnohými pouličními boji, přesto hrdí, neboť vědí o životě úplně vše. Netroufla bych si jim vyprávět o jejich vzdálených českých příbuzných, kteří mají neustále plné misky a chrupkají si v peřinách, neboť vím, že by si jen pohrdavě odfrkli… a nonšalantně odkráčeli.
Mám ráda řecká jídla, saláty, ryby, olivy, zapečené zeleninové směsi… Doteď mám před očima pana kuchaře z našeho hotelu – veliký mohutný muž černých vlasů a snědé pleti, s vysokánskou sněhobílou čepicí na hlavě. Když během večeře impozantně vyšel z kuchyně a obhlédl jídelnu, asi by si nikdo nedovolil říct, že mu něco nechutná. Ostatně, nebyl důvod, nemohlo nechutnat.
Před odjezdem jsem, jako pokaždé, s tichým poděkováním v duchu vyslovila: Tak zase někdy…
(Kréta, Rethymno)