Možná by se podle názvu tohoto příspěvku zdálo, že se v něm budu věnovat velikonočním svátkům a energiím, které jsou s nimi spojovány. Ne, nebudu. Tyto svátky odmala nemám ráda a od doby, kdy jsem alespoň letmo přičichla k symbolice a začala rozeznávat energie, je mám zařazené v šuplíku s nápisem „Plně ignorovat“. A ani v těchto dnech neslavím „příchod jara“… ten sama vítám ve chvílích, kdy mi na zahradě rozkvétají první krokusy, ne kdy je stanoveno datum spojené s příběhy, které nám byly předloženy k uvěření. Ale souhrou náhod, které v předivu reality vlastně neexistují, se to letos potkalo s dosažením plnoletosti nejmladšího z našich tří dětí.
A když náš synek odešel slavit tento přelomový den se svými spolužáky, přičemž cestou na oslavu absolvoval novodobý přechodový rituál svého prvního legálního nákupu alkoholu s hrdým předložením občanského průkazu při dotazu na svůj věk, položila jsem sama sobě v tichu otázku, zda tento den znamená něco pro mě.
Ač jsem žádné odpovědi nečekala, začaly ke mně přicházet. Nejdříve zcela zřetelným tělesným vjemem – jako by někdo odvázal a jemně uvolnil širokou hedvábnou stuhu, kterou jsem měla volně ovázanou kolem horní části těla. Potom hlubokým nadechnutím. A pak mou myslí proletělo slovo ZnovuZrození. Nemusela jsem se ptát co znamená, během vteřiny jsem to věděla…
Vrátila jsem se ve vzpomínkách do doby, kdy jsem před dvaatřiceti lety čekala první dítě, dceru. Přišla k nám jako chtěné a pozvané děťátko… vím však, že jedním z důvodů, proč jsem v té době tak moc chtěla dítě, byla moje nejistota. Vůbec jsem netušila, kdo jsem a jaký život bych chtěla žít. Studovala jsem v posledním ročníku dost náročné vysoké školy a už tehdy jsem tušila, že mě tento obor nikdy naplňovat nebude. Odmalička jsem byla „hledačem smyslu“ a v tomto období mě tohle hledání vedlo do bažiny marnosti. Kdybych tenkrát mohla pohovořit se svým „budoucím já“ a slyšela ho vyprávět o tom, jak si v daleké budoucnosti budu užívat stav, že „nevím a možná ani nikdy nebudu vědět“, že se nechám plně vést svou Duší či Bohem, vůbec bych nebyla schopná pochopit, o čem mi vypráví, a odsoudila bych jeho slova do říše podivných blábolů.
Vstoupit do mateřské role se zdálo být řešením, nalezením „životní kotvy“. A vlastně to tak bylo. Ne že by se otázka smyslu života a jeho naplňování vytratila. Dlouhá léta to bylo takové bolavé podhoubí mého žití a zbavila jsem se ho až před pár lety, o čemž jsem tu už psala… Ale kdykoliv jsem se touto otázkou začala vnitřně deptat, vytáhla mě nahoru myšlenka na to, že i když nic nechápu, přišly sem skrze mě skvělé děti a to je to nejdůležitější. Byť se děti nikdy nestaly jediným smyslem mého života, byť jsem nikdy nepropadla této roli plně a neustále jsem měla spoustu věcí, které mě zajímaly a které jsem chtěla zkoumat, byla nálepka „Matka“ mým vnitřním alibi. Alibi chránícím mě před vstupem do prázdnoty, se kterou jsem se v té době vůbec nebyla připravená potkat.
Nikdy by mě nenapadlo, že přání a rozhodnutí mít děti nějakým způsobem uvězní část mé vnitřní bytosti. Naše děti jsem milovala (a miluji stále, samozřejmě), nikdy jsem neměla pocit, že se kvůli nim něčeho vzdávám, že mě v něčem omezují… Naopak jsem díky nim žila s pocitem roztaženého času – zpětně moc nechápu, že jsem se jim stihla plně věnovat, bez pomoci babiček či někoho dalšího, a přitom jsem zvládala udržovat domácnost, po nocích pracovat, přečíst tuny knížek… a to všechno s nastavením, že mám čas na vše, na co ho chci mít. Jak děti rostly, nechávala jsem je žít jejich životy a ony mě nechávaly žít ten můj. Proto mě vjem rozvazující se stuhy a návrat energie do těla tak hodně překvapil.
Vím, že se tímto prožitkem navenek nic nemění. Synek s námi dál bude bydlet, dál mu budu vařit, prát, chystat svačiny a povídat si s ním po návratu ze školy. Dál se budu ráda vídat se staršími dětmi a jejich partnery a chci být součástí jejich životů. Uvnitř je ale něco jinak. Jako bych byla znovu na začátku, teď už připravená kdykoliv se konfrontovat s prázdnotou a v každém okamžiku z ní nechat vynořovat vedení pro pouhý jeden další krok. Připravená žít cokoliv, co má pro mě život v plánu… ne že by to doteď tak nebylo, už pár let to tak žiju, ale mám pocit, že odlepením téhle nálepky se otevřel nový prostor pro to, aby něco ze sfér všemožnosti vstoupilo do možnosti… Aby se otevřelo nebo projevilo něco, co se možná chtělo projevit už v mládí, ale nebyla jsem na to zralá. Kdoví.
Zalistovala jsem pak kartami Symbolonu, které jsou někdy až nechutně upřímné, a vytáhla si kartu Břemeno. Nikdy bych tohle slovo v souvislosti s mateřstvím nepoužila… ale jedna věta mi tam hluboce zarezonovala: „Na vrcholu hory máš jasný výhled, přehled a perspektivu. Zákon a svědomí se staly měřítkem tvého života. Tak, jak to vyjádřil Immanuel Kant, hvězdné nebe nad tebou a svědomí v tobě budou odteď řídit a určovat tvé jednání. Howgh.