Na okraji černé díry

Kdybych měla na základě témat, která prostoupila do mé reality v uplynulém týdnu, pojmenovat obraz současného světa, dal by se nazvat vycházkou po okraji černé díry. Černé díry, uvnitř které se skrývá jenom marnost a bezvýchodnost. Černé díry, do jejíž bezedné hlubiny se sice dokážu dívat, ale pohltit se jí nenechám. Mé oči totiž kromě ní vidí i světlo.

Samozřejmě bych tu ráda psala jenom o hezkých věcech… a také o nich dál psát budu. O radosti, o přírodě, o krystalech, o zvířatech, o krásných setkáních, o zázracích přítomných okamžiků… Ale čas od času si o pozornost řekne odvrácená strana reality. Už před třemi lety jsem do jednoho textu dávala proklik na tento článek (odkaz). Byť Galaktická federace rozhodně není mým relevantním zdrojem a popravdě se od ní držím daleko, vnímám tato slova stále velmi živě. SCHOPNOST UDRŽET SVĚTLO JE PŘÍMO ÚMĚRNÁ ODVAZE VIDĚT TEMNOTU. Cítím to naprosto stejně. Dnešní doba není o sluníčkaření, nikoho nezachrání sezení na obláčku… Samozřejmě je velmi prospěšné být ve vnitřním míru, soucítit s druhými, odpouštět, meditovat… ale zároveň je třeba nebýt slepý. Je třeba vidět realitu, byť je děsivá. I moje mysl několikrát stála na hranici kognitivní disonance a chystala se říct – tohle není možné… něco uvnitř však současně říkalo – ano, je to tak. VAŠE NEVĚDOMOST JE JEJICH MOCÍ. Informaci si můžeme představit jako světlo. Čím víc informací jsme schopni vstřebat, tím více světla v sobě neseme. Čím víc informací tajíme nebo odmítáme, tím více nás pohlcuje temnota…

První pohled do marnosti otevřela žena o generaci starší než já, velmi přímá a racionální dáma. Vlastně vpletla do svých do slov téma, o němž jsem se tu už dříve chtěla zmínit, protože i mně prochází myšlenkami už delší čas a občas o něm hovořím s lidmi podobného věku jako je ten její. Vyprávěla o době, ve které jsem vyrůstala a mám ji samozřejmě uloženou v paměti, byť zabarvenou dětskou a dospívající optikou, o letech všeobecně označovaných jako totalita. Vyprávěla o cenzuře, o jediném správném názoru, o tajném poslechu zakázaných rozhlasových stanic, o tom, co se smělo vyslovit a co si člověk mohl jenom tiše myslet, o trestech, perzekucích, o tom, jak se před dětmi některé věci zamlčovaly, aby to nedejbože neřekly ve škole… A o tom, jak je díky tomu ona a řada jejích vrstevníků citlivá na „čtení mezi řádky“. Jak vidí, že jsme se jako společnost vrátili tam, kde jsme byli tenkrát, jak je tu opět jeden jediný správný a dovolený obraz světa. A když někdo (čímž myslela v tu chvíli aktuální kauzu jednoho sportovce) řekne nahlas svůj názor, okamžitě následuje zostuzení, pozvání „na kobereček“, pokání a převýchova. Do uranových dolů se už dnes naštěstí nikdo neposílá, dodala. A víte, co mi přijde nejděsivější?… ptala se. Že má řada lidí naší generace nastavenou pevnou mentální záklopku, že totalita skončila v devětaosmdesátém a od té doby žijeme ve svobodném světě. Proběhla mi hlavou jedna z myšlenek Davida Ickea – o tom, že totalitní režimy mají oproti tzv. demokratickým (nebo, jak se občas říká, démon-kratickým) výhodu v tom, že jsou tam mříže vězení jasně viditelné…

Pohled druhý vzešel z mých následných asociací na téma Záklopka. Znám několik lidí, kteří jsou na jednu stranu velmi „alternativní“, dobře si uvědomují nátlaky systému v rámci zdravotnictví, školství a běžného života a vymezují se vůči nim… ale ve chvíli, kdy se před nimi vysloví slova jako Agenda dvatisícetřicet, Švábův reset s hlavním motem „Nikdo nebude nic vlastnit a budete šťastní“, když by měli být konfrontováni s obrazem budoucnosti, kam to podle plánů k naplnění tohoto hesla krok za krokem spěje a můžeme to sledovat v přímém přenose, zaklopí se jim záklopka popření. Nemá smysl se jich ptát, zda nevidí, že kvůli novým normám v automobilovém průmyslu v příštím desetiletí jen málokdo bude mít vlastní auto, že se kvůli nastavení norem na energetické parametry domů lidé postupně vzdají jejich vlastnictví, že se připravuje centralizovaná měna, která bude programovatelná (viz díl 1 a díl 2), že se chystá základní příjem, který bude podmíněný atd. Chápu, že jsou tyto otázky mimo zájem mainstreamové veřejnosti, ale u lidí, kteří sami o sobě smýšlejí a mluví jako o „alternativcích“, mě to překvapuje.

Pohled třetí mi poskytl odkaz, který ke mně doputoval a který velmi silně souvisí s předchozím… o imunizační agendě, která „nikoho nenechá pozadu“ a ke které přistupuje i naše republika. Odkaz na přečtení najdete TADY.

Pohled čtvrtý jsem si otevřela sama, když jsem si dohledávala informace k jednomu z témat Germánské nové medicíny, o kterém se chystám napsat článek. Znovu jsem narazila na neuvěřitelný příběh jejího objevitele, doktora Hamera, na peripetie, kterými v životě prošel, na nezměrnou odvahu pojmenovávat věci tak, jak jsou. Na oficiálních stránkách Germanische Heilkunde (odkaz) se s tímto příběhem můžete seznámit. Hodně mi při čtení zarezonovala myšlenka „neimplementovatelnosti“ Germánské medicíny nejenom do současného systému medicíny, ale především do současného stavu společnosti. Germánská nová medicína ve svém základu vypráví o dokonalosti přirozených principů přírody a všech organismů, které jsou její součástí. V tomto rámci popisuje i naprosto dokonalé fungování lidského organismu, jeho vnitřní inteligenci, reakce na prožívané situace a samoopravné mechanismy, s návazností na přírodu a společnost. Právě proto ji není možné implementovat do současných podmínek absolutního odklonu od přirozeného vesmírného řádu, do společnosti, která je chorá. Není možné jí někoho naučit nebo skrze ni někoho vyléčit… je možné jenom probouzet v lidech nadšení k jejímu zkoumání a k začleňování těchto myšlenek do konkrétních lidských životů. Vnímám to podobně… a podobně k ní i přistupuji. Další rezonující myšlenka byla ta, že systém je v podstatě neopravitelný cestou drobných „kosmetických“ úprav, že musí dojít ke změně paradigmatu. Myšlenka, která v tuto chvíli také zavání marností.

Byla jsem v sobotu úplně sama doma, celý den… a zpovzdálí kolem mě tyto myšlenky, zdánlivě směřující k černé díře, kroužily… Nebylo to depresivní, jenom mě to táhlo dovnitř, do hloubky sebe, k nevysloveným otázkám: Co s tím? Co já s tím? Dá se s tím vůbec něco dělat? A v tu chvíli se mi vrátil do myšlenek jeden laskavý pokorný člověk, který krátce předtím vyslechl lékařský verdikt směřující k těžkému a nevratnému operativnímu zákroku… a já si k předešlým otázkám přidala ještě jednu. Ani s ním se nedá nic dělat? A v tu chvíli se spustil proud Milosti… a já byla současně jeho svědkem i jeho prostředníkem. A verdikt byl proměněn. Pro mě v tom byla odpověď na všechny uvedené otázky. Když je z Boží Milosti možné toto, je možné úplně všechno, v pravý okamžik, mimo představ o lineárním čase, mimo měřítek možností a nemožností.
S pokorou a vděčností.