Nebylo to poprvé, kdy jsem byla svědkem sestupu Milosti, která někomu přinesla nečekané uzdravení nebo alespoň skokové zlepšení zdravotního stavu. Svědek je mimochodem další slovo, nad jehož pravým významem se obvykle nezamýšlíme. Celistvý obraz toho, co znamená být Svědkem, vložil do jedné ze svých knih William Paul Young* (jeho neuvěřitelně silným příběhům jsem věnovala už před časem jedno Knižní okénko, odkaz): Svědek je někdo, kdo je vyvolený k plnění božího záměru – sleduje Boha při práci a pak o tom, co viděl, podá svědectví. Svědka si můžeš představovat jako někoho, kdo je jak fotograf, tak fotografie. Svědek není však pouze fotograf a fotografie, ale zcela mimořádně i hlavní živoucí účastník v záběru. Svědek není vně ani izolovaný, není objektivní a nezávislý. Sama jeho přítomnost skýtá nevyčíslitelné možnosti a na dějiny, jak je dnes známe, mají jeho rozhodnutí dalekosáhlý dopad. Jsou nově vetkávána do odhalovaných Božích záměrů. Lepší slova bych nenašla, jsou přesná. Ten nebo ta, co pozoruje, i to, co je pozorováno, i samo pozorování je jedním. Kdo tento stav jednou v jeho plné intenzitě zažije, nikdy na něj nemůže zapomenout.
Kdybych měla pár slovy pojmenovat kvality a vlastnosti lidí, ke kterým tato Milost přišla, byla by slova Pokora a Přijetí na prvních místech. Ona vlastně ve svém základu vyjadřují téměř totéž. Pokoru vnímám jako stav bez boje, bez odporu. Stav, ve kterém člověk uznává sám sebe rovnocenně s uznáním druhých lidí. Je to stav, kde neexistuje ponížení ani povýšení. Stav, kdy člověk nepotřebuje vnější potvrzení, ale ani se nenechá ze své úrovně zvnějšku shodit. Stav bez závisti, s plným uvědoměním si vlastních kvalit a úspěchů, ale i svých chyb a stínů. Stav bez prosazování se, se zájmem o druhé. Stav přejícnosti sobě i druhým. Projevem pokory je pro mě také uvědomění, že naše smysly vnímají pouhý zlomeček reality, že naše mysl je schopna do soukolí svých programů, názorů a přesvědčení vplést jen pár nitek z nekonečné tapiserie všemožností, že o životě téměř nic nevíme a možná ani nikdy nebudeme vědět, že jsou tu síly mnohem moudřejší a mocnější, než si vůbec dokážeme představit.
Pokora je také vyjádřením siddhické úrovně Genového klíče 31**: Pravá pokora vyžaduje plné vymizení individuality. Potom se veškeré chování jeví jako neosobní projev celku. Aroganci, což je stín Pokory, velmi záleží na tom, co si druzí myslí, kdežto pokoru to nezajímá. Právě proto se arogance snaží být pokorná. Být skutečně pokorný ale znamená, že nám nebude vadit ani to, že si o nás ostatní myslí, že jsme arogantní. Pokora nemá potřebu být někde jinde a dělat něco jiného, než právě dělá. Pravá pokora vychází ze skutečnosti, že nemůžeme udělat nikdy nic špatně. Nikdy nedělí lidi na probuzené a spící, osvícené a neosvícené. Nemá žádné záměry, nemá ani potřebu osvobodit lidi z jejich iluzí, i když to někdy nevědomě činí. Tento člověk je spokojený se světem přesně takovým, jakým je.
Přijetí vnímám jako souhlas vyjádřený vůči životu. Souhlas s tím, co život přinesl. Nulový rozpor mezi tím, co je, a představou o tom, co by být mělo. Přijetí je klidné podhoubí, ze kterého vyrůstá zdravý postoj k situaci, která nastala, a ze kterého se rodí v tu chvíli nejlepší reakce a konání. Není to pasivita, může to být naopak nevyčerpatelný zdroj aktivity, která však probíhá harmonicky, v souladu, bez bojů, ve správném načasování.
V článku O Sebeodevzdání (odkaz) jsem o síle Přijetí už kdysi psala: Existuje cesta k uzdravení s nulovým úsilím a maximálním efektem k tomu. Musím však zchladit nadšení jásajících lenochů – tato cesta je na druhou stranu pro lidská ega ta nejtěžší. Neexistuje pro ni mapa, přesný návod, neprojde ji nikdo za nás. Jediným průvodcem na ní je naše Duše. Je to cesta plného Přijetí a plného Odevzdání. To není možné udělat na úrovni chtění a úsilí. Nedá se to udělat na úrovni mentality, pouze s plným prožitkem. Je to cesta skrze osobní setkání našeho individuálního Vědomí s Bohem, se Životem, s Jednotou, s Nekonečným Vědomím, po „indiánsku“ s velkým Tajemstvím… název je jenom slovo, které pro každého znamená něco jiného. Není to modlitba, ani to neprobíhá v představě. Pokud se člověku podaří do tohoto stavu naladit, tak přesně ví. Může v jednu chvíli stanout tváří tvář nejjasnějšímu Světlu a ví, kým toto Světlo je. V tu chvíli také ví, co udělá. Následující věty jsou mým osobním popisem, ne návodem, ten neexistuje. V tu chvíli je možné nemoc plně přijmout, s tím, že pokud mám touto zkušeností projít, pokud tuto zkušenost Bůh (Život) skrze mě prožívá, tak ji plně přijímám. Přijímám i svůj odchod z tohoto světa, pokud má nastat. A pokud snad mám v rámci této zkušenosti projít cestou uzdravení, tak ji přijímám také. Nesmí být ale v pozadí myšlenka „tak, teď to odevzdám a pak se uzdravím“ – naopak. V plném odevzdání jsou všechny možnosti pro nás rovnocenné, do žádné nevkládáme své chtění či odpor. Ne moje, ale Tvá vůle se staň. Pak může nastat zázrak vyléčení. Doslova během okamžiku. Ale nemusí…
Ti, na které myslím při psaní tohoto textu, tedy ti, které Milost navrátila do života, kvalitu Pokory a Přijetí v sobě nalezli a probudili ji, vyzařuje z jejich pohledů i slov. S pokorou a vděčností přijali Milost… se stejnou Pokorou však předtím přijímali i každou jinou formu pomoci, která jim byla poskytnuta, včetně veškeré pomoci ze strany klasické medicíny, dokud jim nějaké možnosti nabízela. Pravá Pokora vidí totiž všechny možnosti rovnocenně, neprosazuje jediný pohled a jediné řešení, nebojuje.
*William Paul Young: Eva
**Richard Rudd: Genové klíče (v překladu Markéty Doubravské)
Úžasný…děkuju.