Před nějakou dobou jsem v sérii kazuistik o Germánské nové medicíně uveřejnila článek O síle úsilí, v němž popisuji cestu jedné ze svých klientek k uzdravení ze závažné nemoci. Volně na tento text dnes navazuji a může se zdát, že v následujících slovech tak trochu popírám cestu léčení skrze úsilí a plné osobní nasazení. Toto popření je však pouze zdánlivé, vytváří tu určitý paradox – a teprve v paradoxu je úplnost. Možná tu i odpovím na často kladenou otázku, zda je lepší s nemocí bojovat, nebo ji přijmout.
K tomuto zamyšlení mě inspiroval rozhovor s paní, která za mnou nedávno přijela s čerstvě stanovenou diagnózou zhoubného onemocnění zasahujícího několik orgánů v těle, před nástupem na onkologickou léčbu. Ač jsme se potkaly poprvé, dostaly jsme se v rozhovoru po chvilce do velmi hlubokých (či vysokých?) spirituálních rovin. Do rovin, o kterých s jinými klienty mluvíme až při dalších setkáním a s některými do nich nevstupujeme vůbec – ne proto, že bych nechtěla, jen by někteří z nich nerozuměli tomu, o čem mluvím. Není to dobře, ani špatně, Jedna z „ingrediencí“ terapie je odhad, do které osobnostní vrstvy je v tu chvíli vhodné se ponořit a co je lepší nechat „dozrát“. O tom, že někteří klienti procházejí v tomto směru velmi zrychleným vývojem, jsem psala Tady.
Abych to zasadila do širšího rámce. Člověk jako bytost má mnoho vrstev, či úrovní. A je velmi přínosné, když jich při léčení obsáhne co nejvíce. Některých z nich jsme si plně vědomi (úroveň fyzická, energetická, podvědomá, emoční, mentální), o jiných jsme možná něco slyšeli (úroveň informační, archetypální, symbolická, matriční, kolektivní informační pole…) a zcela jistě existuje mnoho dalších, které našemu běžnému vědomí zatím nejsou přístupné.
Klasická medicína pracuje na úrovni fyzické. Při osobní práci je možné tuto úroveň ovlivnit také, a to skrze stravu, užívání různých doplňků a bylin, úpravou životního stylu, pohybem, fyzioterapií, masážemi. Rovinu energetickou řeší například akupunktura, moxování, energetické masáže nebo speciální cvičení. V podvědomé vrstvě se dá pracovat skrze imaginaci, sny nebo regresi, dají se tu odhalit nevědomé vzorce, otisky z raného dětství atd. V rovině emoční a mentální, které jsou velmi propojené, se skvěle uplatní Germánská nová medicína pro odhalení příčiny nemoci, dále řada postupů a metod pro jejich zpracování. Rovinu informační ovlivňujeme buď dodáváním informace z vnějšku (homeopatie, autopatie, esence, informační přípravky), já preferuji spíše vnitřní informační práci s pomocí speciálních bioinformačních postupů. Do dalších rovin (archetypální, symbolické, matriční) může zasáhnout už jen člověk s vyššími frekvencemi vědomí a silnější psychickou energií. Na všech zmíněných úrovních pracujeme s vynaložením určitého úsilí, vkládáme sem svůj čas, svoji energii, své peníze, příp. nám pomáhají další lidé.
Existuje ještě další cesta, úplně odlišná od těch předchozích, která po nás nic z uvedeného nevyžaduje. Cesta s nulovým úsilím a maximálním efektem k tomu. Musím však zchladit nadšení jásajících lenochů – tato cesta je na druhou stranu pro lidská ega ta nejtěžší. Neexistuje pro ni mapa, přesný návod, neprojde ji nikdo za nás. Jediným průvodcem na ní je naše Duše. Je to cesta plného Přijetí a plného Odevzdání. To není možné udělat na úrovni chtění a úsilí. Nedá se to udělat na úrovni mentality, pouze s plným prožitkem. Je to cesta skrze osobní setkání našeho individuálního Vědomí s Bohem, se Životem, s Jednotou, s Nekonečným Vědomím, po „indiánsku“ s velkým Tajemstvím… název je jenom slovo, které pro každého znamená něco jiného. Není to modlitba, ani to neprobíhá v představě. Pokud se člověku podaří do tohoto stavu naladit, tak přesně ví. Může v jednu chvíli stanout tváří tvář nejjasnějšímu Světlu a ví, kým toto Světlo je. V tu chvíli také ví, co udělá. Následující věty jsou mým osobním popisem, ne návodem, ten neexistuje. V tu chvíli je možné nemoc plně přijmout, s tím, že pokud mám touto zkušeností projít, pokud tuto zkušenost Bůh (Život) skrze mě prožívá, tak ji plně přijímám. Přijímám i svůj odchod z tohoto světa, pokud má nastat. A pokud snad mám v rámci této zkušenosti projít cestou uzdravení, tak ji přijímám také. Nesmí být ale v pozadí myšlenka „tak, teď to odevzdám a pak se uzdravím“ – naopak. V plném odevzdání jsou všechny možnosti pro nás rovnocenné, do žádné nevkládáme své chtění či odpor. Ne moje, ale tvá vůle se staň. Teď může nastat zázrak vyléčení. Doslova během okamžiku.
Jsem vděčná, že jsem byla před nějakou dobou průvodkyní mladé ženy, která mi tuhle možnost ukázala. Jsem vděčná i jejímu lékaři, známé kapacitě ve svém oboru, který tuto formu vyléčení přijal a potvrdil. Jsem vděčná, že se mnou několik dalších lidí podobný osobní prožitek uzdravení sdílelo. Jsem vděčná, že jsem ho v jemné „výukové“ formě prožila i na vlastní kůži .. nebo spíše na vlastní průdušky. Úporný kašel byl pryč s dalším výdechem.
A jak je to s oním paradoxem? Tak i tak. Pochopit svoji nemoc, přijmout ji, vyvinout úsilí na vícero úrovních – nesměrovat ho však Proti Nemoci, ale Za Uzdravení. V tom je velikánský rozdíl, rozdíl mezi bojem a konstruktivní aktivitou. A v okamžiku, kdy jsme připraveni a kdy nám naše Duše pootevře vrátka, projít jimi na Cestu Sebeodevzdání.