Poslední dubnový den… Už? Vždyť před pár dny duben začínal. Připadá mi nemožné, že už končí. Snažím se alespoň poskládat jeho střípky do nějakého souvislejšího dojmu, na pozadí však zůstává údiv z rychlého plynutí času. Možná v sobě nese pravdu krátké zamyšlení na téma zrychlování času, které ke mně před nedávnem odkudsi doputovalo: Zkrátil se čas? Moderní den prý odpovídá jen 16 hodinám. Poznatek přineslo pozorování o zrychlení času. Na posvátném Athosu se v noci během spánku obyčejných lidí koná mnoho modliteb. V průběhu let si mniši vyvinuli vlastní modlitební pravidlo, podle kterého by se měl v určitém časovém období odříkat stanovený počet modliteb. A to se děje každý den, přesně podle rozvrhu. Dříve mohli mniši tuto proceduru provádět bez problémů přes noc a nechat si čas do ranní bohoslužby, aby si trochu odpočinuli. Nyní však při stejném počtu modliteb nemají dostatek noci na dokončení bohoslužby a nestihnou se vyspat. S podobným jevem se setkali jeruzalémští mniši. Lampy u hrobu Páně hoří déle než předtím. Jestliže se dříve olej přidával do velkých lamp současně – v předvečer Velikonoc a za rok zcela vyhořel, nyní zůstává v lampě v předvečer svátku dostatek oleje.
Když se tímto měsícem v myšlenkách procházím, zůstává ve mně příjemný pocit z mnoha setkání, v nichž jsem se potkávala se svými „spojenci“. Obnovovali a posilovali jsme dřívější spojení, v rozhovorech jsme pluli na souladných vlnách, vyměňovali jsme si pohledy, nápady, vize, předávali si impulsy na otevření dalších cest.
Setkala jsem se s mladým mužem, který má úzký vztah ke světu krystalů a občas mě do něho nechá nahlédnout. Setkala jsem se s mladou ženou, která má podobně hluboký vztah ke světu rostlin, k rostlinným zákoutím, zahradám… a také k bylinkám a vůním – s rostlinnou říší komunikuje a také mě to ní čas od času pozve. Opět jsem nahlédla i do fascinujícího světa zvířecí komunikace. Další žena mě nechala nakouknout do podzemního světa čísel a sítí. Pohovořila jsem s jedním samurajem. A také s jedním mužem s andělskou duší a ostrým skalpelem v ruce, s nímž se při každém rozhovoru či setkání jako by zhutní realita a začnou se dít podivuhodné věci. A zažila jsem hlubokou debatu se vzácnými přáteli J.D. a P. l.Š. A krásné setkání se ženou, která tvoří kruhy žen. A zatím alespoň po mailu jsem navázala kontakt se ženou, která rozpráví s hvězdami. A včera jsem prožila celý den ve společnosti čtyřech nejbližších kamarádek – toulaly jsme se deštivým Brnem, nakoukly do několika oblíbených obchůdků, daly si výborný oběd v Rebiu a pak jsme absolvovaly voňavý workshop s výletem do minulého století, do Francie a k výrobcům parfémů. K tomu bych mohla zmínit ještě několik dalších setkání, několik dalších telefonátů a celou řadu rychlých zpráv na mobilu či v mailu.
Jak jsem měla v lednu pocit, že se mi ve snech a zvláštních synchronicitách navazují některá časová vlákna z minulosti (viz tento článek), teď v dubnu to bylo o posílení a prohloubení vazeb vědomých, o kterých dobře vím, jak jsou pro mě důležité. Jsou to vazby založené na plné oboustranné důvěře a nezištnosti, na principu dělání si radosti a drobných či větších laskavostí. Uvnitř sebe cítím, že to z nějakého důvodu, zatím neznámého, bylo hodně důležité. Jako bychom si vzájemně upevnili podpůrné sítě a připravili tím půdu pro něco, co přijde v budoucnu. Pro mě osobně z toho vzešlo několik nápadů, které snad postupně přivedu do reality. Když to tak vplétám do slov, cítím opět velikou vděčnost za to, jací lidé jsou součástí „mého světa“ – a přestože se, jako typický introvert, nesnažím k sobě lidi vědomě přitahovat, tak ti správní přicházejí. Vesměs jsou to lidé zapálení pro svůj obor, mnohdy pro poněkud „nemainstreamový“ obor. Mnozí se věnujeme tématům, která nejsou tzv. normální, mnozí ukazujeme, že se dá žít současně v systému a přitom mimo něj. Mnozí jsme tak trochu blázni, i když to vypadá, že vše bereme velmi, velmi vážně. Děkujiiiii.