Jsem ráda, když si nějaké téma samo řekne o pozornost a já nemusím přemýšlet, o čem bych asi tak měla psát. A jsem ještě raději, když je to téma, které se netýká jenom mě, ale rezonuje současně v myslích dalších lidí, se kterými si o tom povídáme. I když… občas píšu o něčem, co považuji za svůj niterný prožitek, a vzápětí se dozvídám, že to tak má i mnoho z vás. Inu, fraktální linie, popisované v Genových klíčích, si svoje témata předávají a rozvíjejí je do různých zkušeností. Tolik na úvod. Téma, které se „v mém fraktálu“ nyní hodně pootevřelo, je čas. Respektive návraty v čase, často snové, ale někdy manifestované i v realitě. A někdy tam i tam, neboť hranice mezi těmito světy se ztenčuje.
Měla jsem teď na začátku roku sérii nocí, ve kterých jsem se na křídlech snů vracela do různých období života. Na základní školu, na gymnázium, na vysokou školu, do doby, kdy byly naše děti malé, na třídní srazy, na mé dřívější semináře… a potkávala jsem tam mnoho mnoho lidí, kteří reálně do těchto období patřili. Nic zvláštního se tam nedělo, nic se neřešilo, byly to jen krátké návštěvy v přátelském nebo neutrálním duchu. Jako kdyby se krátce pootevřela zaarchivovaná historie. Zvláštní bylo, že jsem následně tři lidi z těchto období potkala, i když se s nimi běžně nepotkávám, a o dalších se přede mnou zmínil někdo při rozhovoru.
Při jednom poledním setkání v kavárně mi kamarádka svěřovala podobný prožitek, snový návrat do naprosto reálné situace několik desetiletí nazpátek, pohled na pár setkání, rozhovor, to vše bez nějakého většího poselství nebo nutnosti cokoliv řešit – a já jí na oplatku povídala o svých snech a také o snu, který mi naše další společná kamarádka popisovala do mailu. Dopily jsme kávu, zaplatily, vyšly před kavárnu – a přímo před ní jsme potkaly člověka, který byl před řadou let pro nás tři poměrně důležitým „souputníkem“ na naší cestě a po čase se naše cesty od sebe vzdálily. Až mě zamrazilo… a teprve teď mě to přimělo položit si otázku, co se to děje a proč.
Jestli čekáte jasnou odpověď, tak se jí nedočkáte. Přicházely mi ten večer před usnutím jenom letmé obrazy, jako by se tímto způsobem spojovaly nitky času, jako by se obnovovala kontinuita událostí, jako by se zacelovaly dírky v tkanivu našich příběhů… a to vše na nevědomých úrovních. Možná, že kdyby bylo potřeba v těchto příbězích ještě něco dokončit, uvolnit, pochopit, vstoupilo by to do vědomí razantnějším způsobem. Kdoví… Další ráno, když jsem se probouzela a rozpomínala jsem se na tyto obrazy, prošla mi hlavou věta, že je čas na pochopení času.
Pochopení času… téma, na kterém si vylámalo pomyslný chrup mnoho filosofů i mnoho fyziků. Mé ambice nesahají do takových výšin, abych si myslela, že zrovna já toto tajemství rozluštím. Ale určitě ho nechávám otevřené s prosbou, ať k němu přijde to, co přijít má. Jedno návazné téma se mi už otevřelo. Možná je teď jenom „moje“, ale mám pocit, že opět bude „fraktální“. Mnohokrát jsme se na seminářích vraceli k nejrůznějším zraněním, která jsme během života utrpěli, a léčili je… i tady na blogu najdete texty a audionahrávky tomuto tématu věnované. Nikdy jsme se ale nepodívali na další veliký otvor pro únik naší energie, a ten se mi teď ukázal.
Měla jsem krátce po sobě na terapii dvě mladší ženy a obě si posteskly, jak je vyčerpává stínový projev jednoho z Genových klíčů, který mají na předních místech ve svém profilu, stínu GK 34 – Vynucování. Už jsem tu o něm jednou psala, doporučuji se k němu vrátit (odkaz). Cítila jsem, že mi má co říct, přestože ho ve svém profilu nemám. Když jsem se do něj doma začetla a nechala jsem ho plout na vlnách mysli, začaly se mi vynořovat vzpomínky na situace, kdy jsem se všemožně snažila „znásilnit“ život. Kdy jsem mocnou energii svých myšlenek a někdy i činy zaměřila na to, aby něco bylo úplně jinak, než to je. Jako správný vodnář jsem neměla problém stvořit tisíce „vzdušných zámků“, paralelních realit svých tužeb a přání. Možná to z vnějšího pohledu nebylo vůbec zřejmé a možná to ani nebylo tak dramatické, jak to může vyznívat… ale bylo to v tak ostrém kontrastu s tím, jak žiju teď, kdy život nechávám, aby se skrze mě žil, a moc osobních záměrů do něj nevkládám, že se mi z toho udělalo až fyzicky nevolno. Došlo mi, že byla období, kdy jsem mnohem víc žila v iluzívních světech než v reálné přítomnosti.
Vrátila jsem se do těchto období… přesněji řečeno asi do dvou nebo tří… a přicházely mi impulsy, jak si vzít vynaloženou mentální energii zpět, jak pouzavírat zbytečné bubliny jiných světů, jak odstranit nitky, které mě s nimi spojují. Bylo to velmi úlevné, jako bych přestala svou energií živit něco, co ke mně dávno nepatří. Není úplně snadné to dát do slov, ale asi každý prožil v životě taková období. Někomu se Vynucování mohlo promítnout do vztahů, někomu do profese, někomu do dosahování úspěchu, někomu třeba i do duchovního života, někomu do úplně jiných oblastí… Zkuste si o tom popřemýšlet. Uvažuji o tom, že téma Vynucování zařadím do programu únorových meditačních seminářů, přestože tím trochu pozměním jejich obsah. Možná.
A počkám si, co mi k „pochopení času“ přiletí dál.