Po delším čase jedno Knižní okénko. Dnes dokonce trojité. Není příliš mnoho autorů a knih, ke kterým se vracím. Nebo lépe řečeno, je jich čím dál méně. V uplynulém měsíci jsem se ale vrátila hned ke dvěma knížkám, dokonce od téhož autora. A líbily se mi asi ještě víc, než když jsem je před pár lety četla poprvé – Eva a Křižovatky. Jejich autorem je kanadský spisovatel William Paul Young, Mnozí ho znají díky jeho zdaleka nejpopulárnější knize Chatrč, která byla i zfilmována.
Příběhy všech tři knížek se odehrávají souběžně v několika úrovních, vzájemně propojených. Jedna jejich rovina probíhá v reálném hmotném světě, další se odvíjejí v jemnohmotných mezisvětech, které tu ale nejsou o nic méně reálné. Ve všech třech knížkách sledujeme hluboký proces léčení bolestivých ran v lidské psychice skrze kontakt s vlastní Duší a s Bohem.
V Chatrči procházíme s hlavním hrdinou cestu ke smíření se s asi nejhlubší možnou lidskou ztrátou – se smrtí malé dcery – a k odpuštění pachateli její vraždy. V Křižovatkách sledujeme proces pochopení a proměny na hranici mezi životem a smrtí. A v Evě se s hlavní postavou, ležící v kómatu po těžkém zranění, vydáváme až kamsi k počátkům, kde se stává svědkem stvoření.
Těžko psát víc k ději jednotlivých příběhů… nesou v sobě totiž mnohem víc než jenom děj. Vedou čtenáře k mnoha zamyšlením nad vlastním životem, nad svou vírou, nad dobrem a zlem, nad hlubokou potřebou být přijímán a milován. Tak možná raději jenom pár ocitovaných vět.
Musí se bourat, aby se mohlo postavit skutečné a správné, dobré a pravdivé. K tomu je třeba napřed vyhodnocovat a rozebírat, což není jen důležité, ale zcela zásadní. Bůh ve své laskavosti se však nepustí do bourání bez tvé účasti. Povětšinou musí udělat jen velice málo. Vynikáme ve stavbě fasád právě proto, abychom je mohli sami strhnout. V naší nezávislosti jsme velice ničivými tvory; nejdříve si vystavíme domečky z karet a pak je vlastníma rukama srazíme. Závislosti nejrůznějšího druhu, touha po moci, jistota ve lži, potřeba proslulosti, honba za prestiží, obchod s lidskými dušemi… všechny ty domečky z karet se snažíme uhlídat po kupě tím, že zadržujeme dech. Ale díky Boží milosti musíme jednoho dne vydechnout, a když to uděláme, dech Boží se přidá k našemu a všechno se sesune. (Křižovatky)
Svědek je někdo, kdo je vyvolený k plnění božího záměru – sleduje Boha při práci a pak o tom, co viděl, podá svědectví. Svědka si můžeš představovat jako někoho, kdo je jak fotograf, tak fotografie. Svědek není však pouze fotograf a fotografie, ale zcela mimořádně i hlavní živoucí účastník v záběru. Svědek není vně ani izolovaný, není objektivní a nezávislý. Sama jeho přítomnost skýtá nevyčíslitelné možnosti a na dějiny, jak je dnes známe, mají jeho rozhodnutí dalekosáhlý dopad. Jsou nově vetkávána do odhalovaných Božích záměrů.(Eva)
Kdesi ve skladišti duše se všechno uchovává, a i když může být přístup ke vzpomínkám omezen, minulost si dál hledá cestičky, jak vyjít najevo. Skrývat se za tajemstvími, to je jako chodit po zamrzlém jezeře, které ti taje pod nohama. Uchovávání tajemství je nebezpečné. Musíš se naučit myslet jako dítě. Děti nemají žádné tajnosti, dokud je někdo nepřesvědčí, že je bezpečnější mlčet než se přiznat. Přitom tomu téměř nikdy tak není. Jakmile se necháme přesvědčit, že nás tajemství udrží v bezpečí, pomalu se ztrácíme ve svém úkrytu a zapomínáme, kdo jsme. Není divu, že právě v izolaci bují nemoci ze stínů. (Eva)
Na tohle čekala celý svůj život. Poznávala a byla poznána tak, že se to vzpíralo pochopení, docházela jí nejhlubší záhada toho, proč hudba vtrhne do duše, zapálí ji a pak se v ní usadí, navěky ji osídlí. Nebylo nic, co by si přála víc, než být zcela nalezena, být slyšena, viděna a oslavována. „To tebe miluji,“ ozval se hlas, který zněl jako hojivá voda. Slova sama byla živoucí a odzbrojující. Připadalo jí, že už nikdy nepotřebuje slyšet další zvuk ani slabiku. Tohle bohatě stačilo a v tom pevném, věčném objetí mohlo všechno, co bylo kdy zlomeno či uloupeno, být nalezeno, opraveno a oslaveno. (Eva)