Jestli se někdy trochu nebojím?

Přišel mi dotaz, kdy a jak tohle všechno skončí. Přišel mi druhý, jestli není risk a nezodpovědnost přivádět do současného světa děti. Přišel mi třetí, jestli se někdy trochu nebojím, že to s lidmi nedopadne dobře a temná strana vyhraje. Nejsem vševěd – a předpokládám, že ode mě ani nikdo z tázajících žádnou konkrétní odpověď nečekal. Mě to však přimělo k zamyšlení, o které se podělím. Volné myšlenky, mezi realitou a světem fantazie… možná.

Jestli jsem si něčím jistá, tak tím, že nevím, co bude. A že to neví ani nikdo jiný. Došli jsme do bodu zlomu, kdy balancujeme nad propastí a měli bychom se snažit nespadnout ani na jednu stranu, ale projít nad ní pevným středem, ať už cesta vede kamkoliv. Projít nad všemi fialovo-oranžovo-červeno-atd ohrádkami, mezi kterými nás honí zlý pes… přičemž nemusíme být žádnými znalci symboliky, abychom si všimli, že to není žádný dobrácký pouliční vořech, ale ostrý cvičený dobrman. Nic proti dobrmanům, ale ta analogie se strážnými psy v lágrech se prostě nabízí.

Jestli se bojím? Vlastně ne, strach to není. Ale někdy je to taková ponurá tíže, protože vidím, že se do slova a do písmene naplňuje to, o čem čtu a poslouchám téměř dvacet let. Ne že bych se vyžívala v tzv. konspiračních zdrojích, ale zajímá mě, jak svět funguje… a oficiální zdroje na to uspokojivou odpověď nedávají. Navíc mám ráda přehled o tom, co dělá „druhá strana“ a na rozdíl od mnohých „sluníčkových“ ezoteriků si nemyslím, že tím tyto temné sféry posiluji – naopak jenom ten, kdo se odváží je vidět, do nich může vnést trochu světla. Je to jako bychom sem přišli s baterkou… když si budeme nalhávat, že tu všude už rozsvíceno je, nebudeme mít potřebu ji zapnout. Teprve když uvidíme temné a strašidelné kouty, rozzáříme ji na plný výkon.

Je dost děsivé sledovat, jak se děje – částečně u nás, částečně zatím v jiných státech – přesně to, o čem dlouhá léta píše David Icke a jemu podobní. Shození ekonomik, zničení střední třídy, přechod na základní bezpodmínečný příjem (že bude velmi podmíněný chováním „řádného občana“ je jasné snad všem), absolutní digitalizace a přestup do online světa, přechod na digitální měnu, odlidštění, jednotná informovanost skrze média a cenzura odlišných názorů, rozbití rodin a vztahů, ovládání skrze strach atd. Davidův model „problém – reakce – řešení“ tu je vidět v plné parádě. Objeví se, příp. se vyrobí problém, reakcí je strach, a řešením je něco, s čím by lidé za „normálních“ okolností, nezatemněni strachem, nikdy nemohli souhlasit. Odnětí osobních svobod, zavedení osobních identifikačních čipů (nebudeme si nalhávat, že čip je něco viditelného a hmatatelného – v dnešních technologiích jsou to běžným okem neviditelné nanočástice, schované v nenápadném hydrogelu), povinné očkování v zájmu ochrany…

Mohutné a propracované PR o neškodlivosti a bezpečnosti vakcín je kapitola sama pro sebe… Historicky poprvé je použita vakcína mRNA, která, ať už to obcházíme jakýmkoliv obloukem, prostě zásahem do lidské genetiky je. Je fajn, že proběhlo mnoho testů, na jejichž základě je potvrzená vysoká účinnost a žádné či malé bezprostřední vedlejší účinky. Dejme tomu, i když také s otazníkem. Ale co to způsobí z dlouhodobého hlediska? Navíc u mnoha desítek milionů lidí současně, celosvětově? Zcela fantazijní obraz, který vůbec neberte vážně, mi přišel do myšlenek jednou mezi spánkem s bděním. Kromě biologického těla má člověk také řadu energetických a informačních úrovních, má též své světelné matrice, podle kterých je tělo tvořeno. Také DNA má svoji světelnou předlohu, která komunikuje s fyzickou DNA i se světelnými matricemi. A co když… světelná DNA zjistí tuto umělou změnu a předá ji vyšším úrovním… a ty, jak už to v přírodě chodí, budou chtít tuto chybu eliminovat… a zabrání, aby se geneticky předala dál, resp. nebude ji komu předat? A navíc – co asi s informační úrovní člověka udělá vložení části antigenu z opice nebo z potraceného plodu (že se v tomto případě nejedná o kus hmoty vyndaný z biologického odpadu, ale o velmi čerstvý materiál, si asi málokdo uvědomuje… kdyby to někoho hodně zajímalo, mám k tomu video, ale je nekoukatelné)… a jsme zase u Tatjany Micic a Krysaře, viz toto video v minutě 41. Ale třeba se úplně mýlím. Ráda bych.

Zkrátka, bylo by to na depresi. Kdybych… kdybych současně nevnímala nádherné proudy klidu a podpory, které sem přicházejí. Kdyby nebylo cítit, že je nějaká změna za dveřmi. Kdyby hvězdy nemluvily o výjimečnosti svého letošního postavení. Nemyslím si, že dojde k záblesku, který celé lidské vědomí skokově posune, že se ze dne na den projeví Věk Vodnáře, že nastane Zlatý věk. Byla by to krásná varianta, ale jsem v tomto spíše realista… Ale změny přicházejí  a některé cítíme už teď. Třeba že nebudou novými energiemi podporovány klamavé konstrukce a lež. Vlastně už teď je docela vtipné sledovat některé politiky při jejich lžích – jak už to jejich nevědomí nemůže v sobě udržet a sem tam se jim povede přeřeknutí, v němž je nechtěně řečena pravda. Pánové Freud a Jung se tomu možná kdesi na nebesích společně pochechtnou. Myslím si, že jednou ze zásadních věcí pro přehození výhybky z chvilkového neutrálu tím nebo oním směrem (opět slovy Tatjany– k Technokracii nebo k Lásce) bude, zda projde či neprojde zřejmě největší lež letošního roku…Věřím, že neprojde.

Bylo by to na depresi, kdybych sledovala jenom hmotnou úroveň (nemluvě o tom, na co by to bylo, kdybych měla doma televizi). Už od jara cítím – a už jsem to zmiňovala – že co se týká změn, mnohem víc než ve světě viditelném se toho děje ve světech neviditelných (ať už hmotných či jemnohmotných). Že je nám ukazován jen malinký kousek toho, co se ve skutečnosti děje na planetě, a nic z toho, co se děje kolem ní.

Bylo by to na depresi, kdyby se mi nezdálo pár nádherných jiskřivých snů s jasným poselstvím o lehkosti, radosti a svobodě. Kdyby ke mně nepřišel obraz, že nad těmi, co to tu na planetě řídí (nebo si to aspoň nabubřele myslí), existuje nádherně průzračná rovina „vyššího řízení“… a že je pro nás snadnější než dříve se na ni naladit. Prožila jsem neuvěřitelnou synchronicitu řízenou právě z těchto úrovní (sdílet ji není možné)… a přestože jsem v ni věřila, důvěřuji jí od té chvíle ještě pevněji.

Asi by se hodilo napsat nějaký úderný a motivující závěr… žádná taková slova mě však nenapadají. Cítím, že nejpotřebnější je teď udržovat klid – tichý laskavý klid, který při tom všem, o čem jsem psala výše, v sobě mám.  A ladit se na to nádherně průzračné vedení nad námi – což je možné pouze v tomto klidném rozpoložení. A nechat se vést, krůček za krůčkem. Využít zvláštní energie planet –  spíše pro sebe, než pro hromadné akce. Naslouchat jim s tichou otázkou Kým mám být ve světě, který přichází? Jaké role tu má hrát to nádherné nekonečně vědomí, kterým jsem? … a nechat sestoupit do svých dlaní jemné texty scénáře pro novou hru.