Včera… volná sobota, po dlouhé době vylezlo sluníčko a téměř jarní počasí mě zvalo na odpolední procházku. Vydala jsem se do minulosti, třicet let zpátky proti proudu času. Stačilo přejet na opačnou stranu Brna, do staré části bystrckého sídliště. Hlavním záměrem cesty bylo zalévání kytek v bytě naší dcery, která tu má svůj byt… shodou náhod téměř ve stejném místě, kde jsme bydleli v pronajatém minibytě v době, kdy se narodila.
Vydala jsem se po svých starých stopách. Stejné ulice, stejné chodníky, stejné domy – ty, pravda, prošly téměř všechny renovací a původní šedá už tu není k vidění. Pořád spousta stromů, ještě vzrostlejších, než byly tehdy. A pořád v nich zpívají ptáci, kteří nás po ránu budili ze spaní. Šla jsem k domu, kde jsme tenkrát bydleli, a dívala jsem se do jeho oken… Tam jsme si dovezli dceru jako čerstvě narozené miminko z porodnice, tam s námi strávila dva a půl roku života, tam jsem se učila, co je to být máma. Kráčela jsem těmi místy, kterými jsem nachodila nekonečné kilometry s kočárkem, kudy malá Klárka capkala nejistými krůčky, kudy projela své první jízdy na odrážedle a na malé tříkolce. Šla jsem přes dlouhý most k nákupnímu centru, kam jsme chodili nakupovat. Šla jsem kolem dětského hřiště – to bylo k nepoznání. Šla jsem cestou k tramvaji, šla jsem směrem k přehradě…
Šla jsem a říkala jsem si, jestli tu najdu otisk své energie, jestli mi některé místo odpoví tichým „vítám tě zpátky“, jestli to tu pro mě bude živé, jestli se mi trochu zasteskne. Nic z toho… cizí neosobní místo, kde se oživuje jenom mentální úroveň vzpomínek, ale nic hlubšího se neozývá. Nepřekvapilo mě to. Před dvěma lety jsem si udělala podobný výlet do minulého času a prošla jsem si sídliště Lesná, kde jsme bydleli celých čtrnáct let, kde Klárka vyrostla, kde se narodili oba synové, kde jsem je všechny vodila do školky, do školy, na procházky, na hřiště… A také jsem tu nenašla jedinou stopu, která by mě s tímto místem spojovala hlouběji.
Je to zvláštní… Obě místa jsem měla moc ráda, obě byla zasazená do přírody, na obou se nám krásně žilo… a když jsme je opouštěli, loučila jsem se s nimi a říkala si, jak mi budou chybět. Byly s nimi spojené mé emoce a city, byly tu mnohé otisky mé kreativity, byla do nich mnohokrát vložena moje vděčnost… a jako by to všechno bylo pryč. Není ani stopa – na těchto místech a ani ve mně. Když jsem se dnes byla projít tady u nás, kolem řeky, přemýšlela jsem, jaké by to bylo, kdybych měla opustit tohle místo. Dům, který jsme tolik let opravovali, jeho okolí, svůj květinový chaos… a řeku. Zřejmě by se to také všechno postupně rozplynulo v minulosti.
Možná je to tím, že ač se snažím žít život pozemský a dostávám toho od života tolik, abych se tu mohla cítit „jako doma“, stejně tu na ničem příliš neulpívám a stále se tu cítím jako na krátké návštěvě. Možná, až jednou odsud úplně odejdu a moje duše se ohlédne zpátky k této planetě, také tu žádnou hlubší stopu nenajde. Kdoví…
Do měkké nostalgické nálady mi krásně zaznívá jedna smutná písnička z nového alba Richarda Müllera… třeba se bude líbit i vám: