Opatruj své světlo…

Přemýšlím, do jakých slov obléknout prazvláštní náladu těchto dní… S mnoha blízkými dušemi, a vesměs velmi vnímavými dušemi, jsme se v rozhovorech shodly na tom, že se současné hutné energie dají označit jedním slovem, a tím je marnost. Marnost vnější, marnost vnitřní. Jako by tu ležela těžká deka, která dusí chuť pustit se do čehokoliv, co není nezbytně nutné, která dokonce dusí chuť pustit se do věcí přinášejících radost a uvolnění.

Uvědomuji si, že jsem to tu v minulých letech psala mnohokrát, opakovaně, že je v některé dny dost obtížné udržet v sobě klid, radost, naději a nechat svítit svoje vnitřní světlo. Nechci být jako obehraná gramodeska, probíhá to v menších či větších vlnách stále dokola a už si na to asi pomalu zvykáme… s tichým povzdechem, že třeba zase přijde doba, kdy to obtížné přestane být.

Teď je to ale v něčem trochu jiné. Jako by se rozehrál další level hry a v ní se nás energie marnosti snaží obalamutit – když se jí nedaří dostat se do nás obvyklými vrátky (dlouhotrvající mlhavé počasí, politické pseudohry, mezilidské vztahy, nemoci…), zkouší to jinak. Čas od času se převleče za intuici. Začala jsem to pozorovat sama na sobě. Chystám se zatelefonovat někomu, s kým obvykle máme příjemný a hluboký rozhovor, a najednou tichý hlásek říká: „Ani jí nevolej, dnes to bude ztráta času“. Tedy marnost, dokonce pociťovaná jako odpor v těle. Chci si pustit zajímavou besedu… a tichý hlásek říká: „Zase bude říkat to stejné, je zbytečné to poslouchat“. Zase marnost. Obvykle takovou vnitřní informaci beru jako důležitý signál, obzvlášť když ji doprovází i tělesný pocit, protože tak mluví intuice a k té mám velikou důvěru. Jenomže teď se to dělo až příliš často. Besedu jsem si poslechla a moc se mi líbila. Kamarádce jsem přece jenom zatelefonovala a byl to obohacující hovor. Pak už jsem to začala brát jako hru.

Přistihla jsem tohoto „našeptávače marnosti“ dokonce i při rozesílce nabídky letošních seminářů, jak mi říká: „A chce se ti vůbec nějaké semináře dělat?“ A skrze tělo mi prošla tíživě únavová energie absolutní marnosti. Tak to ne. Nádech a výdech a kliknout na Odeslat. A jedna moje známá mi po pár dnech „náhodou“ popisovala totéž, pohledem z druhé strany: „Otevřela jsem mail s nabídkou tvých akcí a říkám si, že se asi na žádnou hlásit nebudu, že mi to k ničemu není.“ Také jí po chvíli napadlo, že to nutně nemusí být hlas intuice, chvilkovou vzpomínkou se vrátila k některým dřívějším akcím, kterých se zúčastnila a které jí určitě ku prospěchu byly… a obratem poslala mail s přihlášením. Vyslechla jsem od vícero lidí podobné prožitky… nutkání přestat dělat věci, které donedávna byly zdrojem radosti, síly, vitality, které udržovaly stabilní úroveň vnitřního svitu.

Možná se teď někdo ptá, jak to rozeznat. Intuice tady pořád je a vede nás, u většiny lidí nejsilněji právě přes prožitek pocitu v těle… a určitě není nutné pokračovat ve všem, co dělal člověk dřív. Doba je tak rychlá, že ji určité věcí nestíhají dobíhat a po právu patří do minulosti. Každý z nás se vyvíjí a co pro něho bylo ještě nedávno přínosné a oživující, teď už pro něj takové být nemusí. Včetně mých akcí, samozřejmě. Neznám proto jednoznačnou odpověď… určitě bych doporučila větší všímavost ke svým náladám a vnitřním stavům a ke všem podezřelým „ne“ vyslaným směrem, kam dříve mířilo „ano“. Možná víc než naladění na aktuální pocit v těle vypovídá krátký myšlenkový návrat k těmto činnostem v minulosti a zaměření se na pocit, který vyvolává tato vzpomínka. Ta totiž není přikrytá „dekou marnosti“. Nechala jsem si včera večer přijít obraz této dusivé energie. Byl jenom pro mě, každý by ji mohl vnímat jinak. Štětinatá kousavá potvůrka, která se drze směje do očí, kdykoliv se jí podaří utlumit nějaký vnitřní plamínek.

A tak – jsem šla na procházku, i když se mi vůbec nechtělo. Bylo mi moc dobře. Zapálila jsem svíčku a do difuzéru dala vůni, i když mi něco říkalo, že už je večer a nemá to smysl. A vysála jsem kočičí chlupy, přestože tu do rána budou další, pro svůj dobrý pocit. A napsala jsem tento text, i když hlas zašeptal, že to nikoho zajímat nebude. Budu své světlo opatrovat, každodenními malými krůčky, a otevřu svoji pozornost ke všem zdánlivým maličkostem, skrze které mi život ukazuje, jak je stále živý.