Pokud platí známé rčení „Jak na Nový rok, tak po celý rok“, můžu se těšit na inspirativní návraty ze snů a naladění na úsměv a radost. Dnes ráno se mi zdálo, že jsem kdesi venku, sedím tam na lavičce a listuji si v nějaké knížce či diáři. A najednou se rozhlížím a vidím na zemi zářivě barevná papouščí pírka. Červeno-žluto-zelené a vedle modré, přecházející do temně fialové, a další a další. Do toho začal znít jemňounký cinkot andělských zvonečků. Ty zvonily dál a dál a postupně mě převedly branou mezi spánkem a bděním. Sice jsem si po chvíli uvědomila, že zvonění má ryze pozemský původ – kotě si v dolním patře vylezlo nad můj počítač, kde mám pověšenou andělskou zvonkohru, a považovalo ji za skvělou hračku – ale stejně se mnou zůstal vjem vyšších světů.
Papoušek ve mně evokuje pocit radosti, barevnosti, lehkosti, tvořivosti, dobré nálady – ale říkala jsem si, že má jeho poselství třeba i jiné významy. Když jsem si po snídani uvařila kávu, otevřela jsem Genové klíče* a potom Orákulum duše zvířat** a nechala jsem promluvit Ducha Papouška. Třeba promluví i k vám…
V Totemovém indexu Genových klíčů je papoušek spojen se siddhickou úrovní GK 42 – a tím je Oslava. Tématem tohoto siddhi je překročení smrti, jeho představitelé nás učí o iluzi smrtelnosti. Ten, kdo v nitru vstoupí dostatečně hluboko do brány smrti, objeví skutečnou bezvýznamnost existence a tato pravda zničí každý aspekt ztotožnění s tím, kdo je. Nacházíme se v procesu stálého umírání, z tohoto pohledu nejsme vlastně vůbec naživu, jsme jen průchodem, ve kterém se hmota neustále přeměňuje na energii. Tento pohyb života, který vlastně ani není pohybem, je zvukem Oslavy. Nevíme, zda se něco rodí nebo umírá, je to nekonečné pulsování a smích nad bezvýznamností toho všeho. Ve stadiu siddhi přichází uvědomění, že dosud jsme jen spali. Že proces Odpoutávání byl jen iluzí. Přetože jsme si mysleli, že děláme pokroky a vyvíjíme se, naše vědomí si jen hrálo “na důležitost, na hledače, na hrdinu v dramatu života” – ale stále jsme jen spali. Toto siddhi se dá přirovnat k okamžiku, kdy někomu dojde pointa vtipu. Celé jeho vyprávění bylo jen předehrou ke konečnému vhledu. Pak už se můžeme jenom smát, protože jsme svým způsobem dovolili sami sobě, abychom se nechali napálit. Ti, kdo jsou prostoupení tímto siddhi, jsou plni smíchu a přejí si ho sdílet. Je to nepřetržitá Oslava života a smrti. Tento stav se nedá docílit nijakými praktikami, prostě se stane a dá se dělat jediné – oslavovat.
Z Orákula Duše zvířat vystupuje ještě další význam: Sleduj svá slova. Papoušci napodobují zvuky kolem nich a když se objeví Duch Papouška, je načase, abychom si více uvědomovali, co říkáme, s jakou motivací a jakou to má kvalitu. Co říkáme sobě a ostatním? Jakou zprávu opakujeme? Co plyne z naších úst, z našeho pera či klávesnice? Dává nám to dobrý pocit a připomíná naši sílu a potenciál? Opakujeme to, v co skutečně věříme?
Zvykněme si mluvit se světlem a s láskou, buďme štědří s komplimenty a poděkováním – tím potvrzujeme vše, co je dobré. Naše milující léčivá slova budou slyšet napříč džunglí, skrze všechen hluk, a budou inspirovat ostatní. Poslouchejme slova, která nám připomínají hojnost, sílu a radost a pak je opakujme a potvrzujme jimi, co je skutečné, pravdivé a pečující o duši. Slova jsou důležitá, takže si vyberme ta, která nás pozvednou a připomenou nám, že nás obklopuje krása. Vesmír se nám pak bude odrážet v příběhu, který vyprávíme. Teď to chce tu správnou řeč. Buďme pozorní k domněnkám, které jsme přijali, přemýšlejme o přesvědčeních, která lidé tak často papouškují. Projděme si znovu v sobě, v co skutečně věříme a co chceme vidět ve světě a ve svém životě. Vyslovujme nahlas slova, která potvrdí, čeho si ceníme, a vyjadřujme jimi vděčnost za to, co vzniká. Náš hlas má velikou moc a my můžeme změnit dialogy ve svém srdci. Papoušci představují Zákon Chvály, takže jsme povoláni mluvit pravdu a mluvit s láskou.
*Richard Rudd: Genové klíče (v překladu Markéty Doubravské)
**Colette Baron-Reid: Orákulum Duše zvířat