Občas se mě ptáte, jakým směrem se vyvíjí soužití v naší kočičí smečce. Chtěla jsem k tomu pár slov napsat, ale potom jsem si uvědomila, že k tomu má asi víc než já co říct naše smečka. Poprosila jsem Zuzanku o komunikaci… a když mi ji poslala a já si ji v mailu četla, musela jsem se u ní hlasitě smát. Slova, která přinesla, velmi přesně vystihují to, co u nás doma probíhá.
Ráda se o tyto promluvy podělím.
Leontýnko, jak bys popsala domácí kočičí soužití a co si myslíš o Katrince?
„Já jsem ta poslední, kdo by dělal problémy, natož jim vůbec věnoval pozornost. Za mě když je dost místa, tak se vždycky rozprostřeme, jak je potřeba. Když s něčím nesouhlasím, tak to dám Kátě najevo, ale rozhodně bych si kvůli tomu nenechala kazit náladu. Mamka ví, že je na mě spolehnutí, že jsem vždycky v dobrém rozmaru. To je pro mě důležité, že ví, že kolem mě bude vždy všechno v pořádku, a to mi dělá dobře, že mi důvěřuje. Myslím, že nám to jde dobře, samozřejmě je nás několik a tak máme každý trochu jiný pohled na věc, ale já nemám na co poukazovat, baví mě to doma, je tam klid a pohoda, cítím se v bezpečí a milovaná. Káťa není zase až takový poděs, mohlo to být i horší. Myslím, že toho od nás hodně odkoukala, tak bych řekla, že to jde dobře. Když chceme, tak jsme spolu, a když ne, tak je dost místa, aby měl každý svůj prostor. Mohu tedy pokračovat v tom, co je mi blízké – nést příjemnou a pozitivní energii, být zadobře s kočičáky a lidem ukazovat, že jsem tady pro ně a mohou se na mě spolehnout. Cítím, že mým posláním je posilovat energii domova, aby to bylo krásné místo pro všechny – to si myslím, že se mi daří, v mém domově jsou tomu všichni nakloněni, a i energie našeho prostoru je svěží a spolupracující, tak mi to jde velmi lehce až hladce. Na svůj dřívější domov si čas od času s dobrou energií vzpomenu a pošlu jim pozdravení a jsem ráda, jak to všechno dopadlo, cítím kolem sebe od lidí tolik lásky, že se tomu musím usmívat…“
Brumbále, jak bys popsal domácí kočičí soužití a co si myslíš o Katrince?
„Jako co si myslím o tom, že Katrina je rychlejší než můj vlastní stín a pořád o ni zakopávám?! Anebo co si myslím o tom, že mi ji hodili na krk, ať ji jakože vychovám, což jsem záhy zjistil, že je v podstatě nemožné?! Takže bych řekl, že být muž je fakt složitá věc, protože je pořád na mě někdo nalepenej jako žvýkačka, a akorát mi to jen potvrdilo, že jsem fakt dobrej a domácnost by beze mě musela pohltit černá díra. S Kvídem jsme žili jako dva kluci, nic jsme po sobě nechtěli – pohoda. Teď vlastním názornou ukázku kouzla ženského soužití – Brumbále udělal bys to takhle? Jaký máš názor? A Brumbále co bys doporučil? A Brumbále nechceš si povídat? A Brumbále jak se máš? A Brumbále chutná ti jídlo? A Brumbále máš mě rád? Je to nádherný, někdy mám dojem, že už ani neslyším vlastní myšlenky a přistihnu se, že přemýšlím nad tím, jak bych konkrétně popsal ležení na dece, protože holky fakt neuspokojí, když řeknu „dobrý“. To je pro ně urážka, že si nechci povídat, a tak přemýšlím jaká další přídavná jména bych mohl přidat, aby mi daly pokoj. Jenže za moment je to zase – A Brumbále cítíš jak ta deka voní? – odpověď „jo“ je samozřejmě trestná, takže mě honem musí napadnout nějaká kytka, o který vůbec netuším jak voní, ale musím ukázat angažovanost ve vztahu. Je to zápřah bez přestávky, volno neexistuje, a někdy si řeknu, že náš domov byl kdysi tak tichý a klidný… Ale na druhou stranu holky jsou fajn, už bych si to asi bez nich neuměl představit. Navíc pochopily poměrně brzy, že nám tu jde hlavně o spolupráci, takže je musím ocenit, abych je jenom nepomlouval, Týnka je rozumná a samostatná a z Kaťule snad taky časem vyroste něco do života použitelnýho. Jsem za ně ve finále rád, a to i proto, že na mě naši nezapomněli, že jsem pořád jejich miláček, že ví kolik toho mám na hrbu, a přesto kolik toho zvládám, tak jsem pořád takový sympaťák. Jo být muž, to prostě není jen tak…“
Katrinko, jak bys popsala domácí kočičí soužití?
„Já si myslím, že doma na mě všichni museli čekat jako na smilování boží, protože beze mě tady musela být hrozná nuda. Řekla bych, že umím báječně rozproudit atmosféru. Hlavní je, že si většinou můžu dělat co chci, nemám ráda škatulky a omezení. Pochopila jsem ale, že když budu někdy dělat to, co ostatní, tak dostatečně zapadnu ke spokojenosti všech. A jo, někdy jsem poděs, ale to bych řekla, že se s ohledem na svůj věk chovám docela uvědoměle. Znám svoji další cestu. Vím, že jednou budu hodně pracovat a že se časem proměním, ale koho to teď zajímá. Teď je prostor, abych si užívala a dělala si co chci, protože to za mě nikdo jiný neudělá. Doma k tomu mám skvělé podmínky, mám prostor a volnost. Leontýnka mě vzala na milost a Brumbál beze mě nemůže být, jen to ještě chudák vědomě neví – ale to nevadí, já se mu to snažím pořád připomínat. Lidé jsou na mě hodní a moc mi do mých věcí nemluví, což mi vyhovuje. Já stejně vím všechno sama nejlíp a tak mě těší, že se nikdo nesnaží moji energii příliš usměrňovat, že můžu být sama sebou, jak to mám ráda, protože si myslím, že jsem moc milá holka.“