Investice… slovo, které každodenně vstupuje do pole naší pozornosti. Vstupuje do něho prostřednictvím médií a všudypřítomných reklam, z náhodně zachycených útržků rozhovorů, občas ho nechá projít myšlenkami asi každý, kdo uvažuje o svých financích. Procházela jsem včera vánočně vyzdobeným nákupním centrem… byl to tak trochu přesun mezi realitami, neboť venku nastavilo sluníčko příjemných 17 stupňů, jako by se chtělo vysmát figurkám čertů a mikulášů, kteří si velké „M“ nezaslouží, třpytivým ozdobám a umělohmotným sněhovým vločkám. Investujte s námi. Investujte bez rizik. Investujte chytře… ze všech stran.
Kde se tu vůbec tohle slovo objevilo? Doma jsem se podívala do chytré nápovědy. Z latinských slov investitio = zakládání penězi, případně z investire = šatit, oblékat. Mě však tohle slovo přeneslo úplně jinam. Přeneslo mě do uplynulého víkendu, na dva meditační semináře protknuté hladivou esencí pospolitosti.
Také se tam o investicích mluvilo. O investicích vzácných, o investicích, které nemohou skončit ztrátou a na nějaké úrovni se vždy vrátí, aniž by byla jejich návratnost podmínkou. O investování svého času, své energie, svých citů, své pozornosti, svých darů a talentů… do společenství, do přátelství, do vztahů.
Psala jsem tu před nedávnem text o Jemném pojivu přátelství (odkaz)… a zdá se, že je tohle pojivo stále silnější, protože v obou víkendových dnech bylo téměř hmatatelné. Lebedila jsem si v pocitu vděčnosti za to, jaká nádherná „komunita“ se kolem mě postupně vytvořila. Komunita, ve které je i introvertům příjemně – bodejť by nebylo, když je v jejím středu nekomunitní introvert – komunita svobodná a respektující. Komunita, do které každý něco přináší… svou přítomnost, svá slova, svoji energii… nebo i upečený koláč nebo nasušené ovoce. Komunita skvělých bytostí obdařených mnoha dary.
Některé z těchto darů hned nacházejí uplatnění. Někdo umí pohladit slovem, někdo umí vnést odlehčující humor, někdo přidá radu či zkušenost… A někdo podpoří fotografováním, úpravou webu a oživením facebooku místní tvořivou vílu, která potřebuje své nádherné předvánoční dekorace ukázat světu (viz tady). A pár lidí pošle jako odpověď na jemnou prosbu podporu tam, kde je třeba vytáhnout trn z paty… a tak se to krásně posílá tam a zpět a zase jinam. Také to posílám dál… třeba k jedné mladé dívce, která je teď úplně sama, se svými zdravotními problémy a nemá peněz nazbyt, na terapie… a vrací se mi to zase z úplně jiné strany.
A do tohoto rozpoložení mi sem tam přiletí do mobilu fotografie jedné vesnické kočky, která navštěvovala od loňska na chalupě mého syna a jeho přítelkyni… možná něčí, možná ničí, každopádně když teď onemocněla, nikdo se o ni nepostaral. A tak ji naložili, odvezli do Brna, kde už jednu kočku dávno mají, a dopřáli ji veterinární péči a nakonec i nový domov, možná trvalý a možná jen dočasný. Investovali spoustu času a peněz… jen proto, že to je jejich čtyřnohá kamarádka. Hřeje mě u srdce, že jsou takoví.
Někdo by možná řekl, že je to málo. Mít hezký pocit z toho, že něco dáváme. Připomíná mi to srovnání dvou vjemů, které občas nechávám prožít skupinku na semináři. První vjem je, že máme někoho rádi, jsme zamilovaní. Celé tělo v tu chvíli zaplaví příjemně euforická oživující energie. A vjem druhý, že je do nás zamilovaný někdo, o koho vůbec nestojíme. Těžká energie, stagnace, stažení. Slovo „opruz“ to vystihuje dost přesně. Po tomto procítění si už otázku, zda je hezký pocit z dávání málo, snad už nikdo neklade.
Zraje ve mně už pár dní myšlenka vytvořit tady na blogu „komunitní“ rubriku… Stránku, na kterou můžu dát odkaz na ty, kteří umí něco, co by mohlo být někomu jinému ku prospěchu, samozřejmě za férové vyrovnání (dnes je „in“ tomu říkat „win-win“). Nechám ji dozrát.