Otevřely se dveře a vstoupila ke mně, do prostoru, kterému můžu říkat pracovna nebo kancelář, ale ani jedno slovo ho nevystihuje přesně… Jeho zdi by mohly vyprávět stovky lidských příběhů, mohly by přehrávat plné spektrum emocí, které tu byly prožity a uvolněny. Vstoupila, odhodlaně si sedla do křesla, nadechla se a spustila proud slov.
Před nedávnem diagnostikované onkologické onemocnění a naplánovaná dlouhá onkologická léčba. Doma rodina, dvě malé děti, milující manžel. Mluvila se značnou dávkou sebejistoty, bez pochybností, přesvědčená o své cestě k uzdravení. Zahrnula mě výčtem terapií a léčebných metod, kterými už prošla, seznamem doplňků, které užívá. Citovala mnoho moudrých vět o síle mysli, o pozitivním nastavení, o neochvějném záměru, o epigenetice, o kvantovém vesmíru…
Nechala jsem ji mluvit, ale její slova jako by spíš protékala kolem mě, než abych je plně uchopovala. Mnohem víc ke mně totiž začala hovořit jedna její vnitřní část, kterou ona k sobě promlouvat nenechala. Vnitřní část plná strachu, nejistoty, pochybností, ztracenosti. Rozumím tomu, proč jí ona nedokázala naslouchat.
V jednu chvíli se odmlčela a dívala se na mě. Chvilku jsem váhala, jakým způsobem jemně narušit masku sebejistoty, kterou si nasadila, a přitom ji ponechat v naději a důvěře. Ta slova se v jednom okamžiku vynořila sama a vlastně se i sama vyslovila. „Přemýšlím už pár minut o tom, s kým tu mám mluvit. Jestli se ženou, která dělá vše pro své uzdravení … nebo raději s mámou dvou malých dětí, která těžce onemocněla.“
Dívala se na mě dál, její nitro se uvolnilo a začaly jí téct slzy. „S tou druhou, raději“. Pochopila. Pozvala mě do prostoru své zranitelnosti. A teprve teď jsme se na sebe vzájemně naladily a mohly jsme si začít povídat.