Čekala jsem už pár dní, jaké slovo se mi vynoří k prvním lednovým hodinám… Hraji si tuto hru se svým podvědomím už řadu let. Ptám se sama sebe, jaké slovo předznamená začínající rok, nechávám k němu volně přicházet asociace a návazné myšlenky, abych se o dvanáct měsíců později mohla pousmát nad zjištěním, v kolika chvílích a v kolika situacích se odzrcadlilo.
Nevím, jestli to slovo přilétá z nebeských dálek nebo se vynořuje z neprobádaných hlubin nevědomí… a asi na tom nezáleží. Pro letošní rok je tím slovem PROCITNUTÍ.
Co se mi pod slovem Procitnutí vybaví jako první? Není to „normální“ probuzení… Je to jako když člověk po dlouhé tmavé noci otevře oči a vidí jinak. Vidí barevněji, dívá se novýma očima. Jako by v jediném okamžiku všechny jeho smysly rozšířily spektrum toho, co je možné jimi vnímat. Jako by se jeho vědomí otevřelo vnímání zázraků. A pak si oblékne nové šaty, novou část své osobnosti, projeví dosud neprojevené. Procitnutí je pro mě předznamenáním chuti žít, aktivity a nových začátků. Je to pobídka opustit žití ve snových světech a začít žít své sny v životě.
Pro-Cit-Nutí… zvyšuje naši citlivost a nutí nás všímat si toho, jak se cítíme. Ne toho, co si o tom, kdo jsme a jak žijeme, myslí naše mysl – ta je mistrem sebeklamu – ale jak se v tom, co žijeme, cítí celá naše bytost. Možná si touto cestou začneme pokládat nové otázky. Možná to, co cítíme, vyslovíme i nahlas… někteří třeba poprvé v životě. Možná tím ukončíme sebepopírání. Možná přestaneme být na někom nebo něčem závislí. Možná tím něco ve svém životě přenastavíme nebo ukončíme, a možná tím někoho šokujeme… a možná se náš dosavadní život otřese ve svých základech, aby ověřil jejich pevnost… a možná bude třeba něco začít budovat znovu, pod vedením svých pravdivých pocitů.
Procitnout, to je začít vidět čistě, odložit zakalené filtry našich představ, projekcí a očekávání toho, jaký by svět kolem nás měl být. Nevidět rozdílně sebe a svět kolem sebe. Neříkat slova „to jsem já“ pouze při pohledu do zrcadla, ale říkat je pokaždé, když se rozhlédneme kolem sebe. Tohle všechno jsem já. Procitnutí přináší pohled za pavučiny našich bludů, do jejíchž kokonů jsme nechali zamotat a uvěznit svoji svobodu, svoji moc a sílu. Přináší jasné rozlišení mezi autenticitou a falší, mezi naplněností a prázdnotou.
Procitnutí znamená ukončení hypnózy, sundání šedého závoje zkreslené reality, odejmutí moci pravdám, co nejsou pravdami. Je to jako když se rozptýlí husté dešťové mraky a za nimi se objeví slunce… a to ozáří vše existující nebeským světlem, které zviditelňuje pravou podstatu všeho a všech. To světlo může být v jednu chvíli tak mocné a všepronikající, že se skrze něj vyjeví odpovědi na ty nejhlubší lidské otázky. Kdo jsem? Proč tu jsem? Co je to život? A co je jeho smyslem? To světlo může prozářit všechny naše stíny, a ty v jediném okamžiku zmizí… a naplno se ukáže, že jsme nádhernými průzračnými bytostmi, skrze které proudí nebeské světlo na Zemi.
Procitnutí je slovo lehké, jiskřivé, nese v sobě naději a těšení se… tak ať se nám ho daří žít.