Před zrozením

Když už jsem v minulém textu pootevřela téma dětských a rodinných vzpomínek, vzorců a programů, asi je chvíle sdílet i něco osobního, jedno hluboké rozpomenutí, které jsem prožila před pár dny. Jenom nevím, zda se mi to podaří, když nechci tak úplně psát některé konkrétní věci, které nejsou jenom „moje“, a asi bych v nich jistou míru diskrétnosti chtěla ponechat. Snad se správná slova vynoří.

Pročítala jsem si znovu poznámky ze setkání s paní Tanjou… tou, která rozpráví s hvězdami. Znovu jsem si při tom uvědomila, jak určující pro můj život byly události, které se staly před mým narozením a které spoustu let byly zahaleny tajemstvím. A jsou vlastně dosud. Jsem však živoucím důkazem toho, že pokud člověk nějaké informace potřebuje, tak se k němu dříve či později, lépe řečeno ve správný čas, nějakou cestou dostanou. V mnoha aspektech se u mě tyto události potkaly s hvězdným nastavením a to, co mohlo být spíše jenom tendencí, se tím pevně vtisklo do hmoty. Téma ztráty. Téma neuchopení vlastní identity, toho kdo jsem. Nepropojení velikého kreativního potenciálu s formou. A další.

Když jsem si o tom tak přemýšlela, naladila jsem se na energii období, kdy se moje duše měla poprvé dotknout hmoty, tedy do chvíle početí. Dost přesně vím, jaká byla. Plná čisté životní radosti, euforické zamilovanosti, smíchu, bezstarostné lehkosti, jiskřivá a svěží. Jako by v tu chvíli moje duše zajásala. Ano, přesně tohle chci. A potom už to tu nikdy takové nebylo. Ne že by se mi dělo něco zlého, to vůbec ne… Ale už to bylo jiné, energeticky neznámé a cizí. Možná proto jsem se tu odmalička cítila jako cizinec. A svým způsobem se tak cítím stále. Možná proto se mi Genový klíč 46, který mám spojený s prvním sedmiletím, projektoval do celého života spíše stínovou formou, kterou je Vážnost… a ne jako dar, kterým je Radost. Možná proto mě dokážou okouzlit lidé, kteří tuto energii čisté radosti a životní lehkosti v sobě nesou.

Zkusila jsem si pak představit, živě jako prožitek, jaké by to bylo v té energii, do které jsem přišla, i vyrůstat, jaké by to bylo, kdyby se mnou byla neustále. Neuvěřitelně silný a blažený pocit. Jako by v tu chvíli všechny buňky těla projevily, že v sobě tuto vzpomínku stále nesou, že na tento stav nezapomněly. A tak si v představě do této energie vstupuji, alespoň po chvilkách. Večer před spaním, ráno po probuzení, někdy během dne… a vím, že se tím něco uvnitř mě proměňuje. Možná se touto energií dosycuje malé dítě, které v sobě všichni nosíme po celý život, možná se léčí pocit osamělosti, možná se tím upevňuje pocit domova na Zemi.  Co to přinese? Nevím… Nepotřebuji to vědět. Nezáleží na tom, zda to zůstane jako jeden vyleštěný střípek vnitřního světa, nebo se to začne odrážet i do vnějších sfér, do reálného života. Je to bytostně moje.