Možná jste si také všimli, že kolem nás čas od času začne nějaké životní téma kroužit z mnoha stran. Zdá se, že ho v nějaké podobě řeší téměř každý, s kým se dáme do hlubšího rozhovoru. Jako by někdo zacinkal zvonečkem v kolektivním poli a hromadně probudil další vrstvu toho, co dřímá v lidském nitru. Současné období v mnoha lidech probouzí dětská a rodinná témata. Ne že by to byla témata, která tu dříve nebyla… asi se dá tušit, že se k nim dříve či později dostaneme při většině konzultací a pracovali jsme s nimi na řadě seminářů. Ale mám pocit, že teď „probouzející zvoneček“ cílí na hlubší vrstvy a také na lidi, kteří se k oblasti sebezkoumání a sebeléčení dosud nepřiblížili. Já bych tu ráda v těchto souvislostech zmínila jeden zajímavý vzorec, který jsme odhalili při jedné z terapií… a který od té doby v pozadí některých potíží nalézáme, neboť teď už vím, že se tu může skrývat.
To, že je každý člověk zcela originální bytostí, tu asi ani nemusím psát. A to, že některými svými projevy občas nastavuje zrcadlo lidem ve svém okolí, také ne. A nemusím zmiňovat ani to, že se tohle zrcadlení často projektuje i do rodinných vztahů, že děti zrcadlí některé vlastnosti svých rodičů – ať už přímo, tedy jsou v něčem kopií svého rodiče, nebo reverzně, tedy jsou v něčem pravým opakem. Asi by vás napadly konkrétní příklady: Třeba přepečlivá matka držící vše pod kontrolou – a lehce chaotický lehkovážný potomek. Nebo naopak. Aktivní sportovně založení rodiče – a dítě uzavřený knihomol a peciválek. Nebo naopak. Je to součást přirozené dynamiky rodinných vztahů, je to nástroj vzájemného učení se a inspirace… A uvědomění si těchto vzorců může být často cestou k hlubokému léčení a k proměně jedné či druhé strany zrcadla.
Někdy se však toto zrcadlení může stát velmi destruktivním vzorcem. Poprvé jsme se ho dotkli při jedné terapii asi před rokem. Přijel za mnou mladý, asi pětatřicetiletý muž, můžeme mu říkat třeba Roman. Kromě drobnějšího zdravotního problému mluvil o lenosti, věčné prokrastinaci a odkládání všeho na později, o nespolehlivosti a výmluvách – a o tom, jak ho tyto jeho vlastnosti štvou, v čem ho brzdí a jak se s nimi marně různými metodami snaží bojovat, ale po pár dnech je pokaždé všechno ve starých kolejích. Ptala jsem se Romana na jeho dětství a na vztah s rodiči. Jsou od jeho pěti let rozvedení, otec si našel druhou ženu. Roman tedy vyrůstal s matkou, ale vztah s otcem fungoval poměrně dobře, často u něho pobýval a otec ho ve všem podporoval. Je velmi úspěšným podnikatelem, zásadovým mužem s pevnou vůlí a rozplánovaným časem, který vždy dodrží vše, co slíbí – druhým lidem i sám sobě. Přesný opak Romana. Řeč došla i k řadě drobnějších křivd, které cítí vůči otci, ale zásadní rozpory že v jejich vztahu nejsou. Když jsem se ptala, jak otec hodnotí Romanův přístup k životu, tak odpověděl, že sice lehce kriticky, ale že se raději příliš nevyjadřuje. Přiletěla mi po chvíli do hlavy otázka, jak jeho otec obecně vnímá líné nespolehlivé lidi. V tu chvíli se proměnila Romanova vnitřní energie… začal mluvit o tom, jak otec takové lidi nesnáší, jak jimi pohrdá, jak mnohokrát mluvil o svých zaměstnancích, kteří takoví byli, jak na ně nadával a jak je nemilosrdně propouštěl. Tušila jsem, že jsme se dotkli něčeho důležitého. A přiletěla mi další otázka: „Není možné, že svého otce nevědomě trestáte těmito projevy, které on tak nenávidí, za to, že od vás odešel?“
V tu chvíli Roman nabyl na pár vteřin podobu solného sloupu a pak svěsil ramena. „Já to vlastně vím. Někde uvnitř mě to tak nastavené je. Jak je možné, že jsem to dřív neviděl?“ Uvolnili jsme ještě zadrženou energii tohoto vzorce a Roman si naopak dovolil zažít energetický stav, že už otce trestat nemusí. A pak jsme se rozloučili. Ne, není to jako v pohádce, kdy kouzlo během okamžiku pomine a ropucha se promění v prince… Ale po několika měsících jsem od Romana dostala krátkou zprávu, že něco se tím opravdu proměnilo, že si našel novou práci – a neodešel z ní po pár týdnech jako z těch předchozích. A že si doma aspoň trochu uklidil. A že začal běhat, sice ne každý den, jak by si přál, ale tak půl na půl vítězí vůle nad leností. A že si některá bolavá témata z dětství s otcem přátelsky vyříkal.
Podobného vzorce jsme se dotkly při rozhovoru se silně obézní ženou středního věku, která si na základě několika mých otázek uvědomila, že nevědomě trestá svoji chladnou nemilující matku…která přímo nesnáší obézní lidi. A krátce na to jsem měla na terapii mladou dívku, která se všemožně snaží být nehezká… nedbá o sebe, má nadváhu, je potetovaná, s podivným účesem a nezdravou pletí. Ta dokázala sama bez jakýchkoliv naváděcích otázek říct, že taková chce být, protože její matka je posedlá elegantním vzhledem a krásou, často mění bydliště a partnery a nikdy pro své děti nevytvořila stabilní domov. A nevzhlední neupravení lidé jí nestojí za pohled. Slovy té dívky: „To má za to.“ Ještě bych pár příkladů z paměti vylovila, ale asi to pro dokreslení stačí.
A co s tím? Jako u všech nevědomých vzorců je velikým krokem už to, že je převeden do vědomé úrovně, tedy že o něm víme. Že jsme pak schopni se při jeho projevení na chvíli zastavit, pojmenovat si ho a v lepším případě i změnit svoji reakci. Vůbec netvrdím, že za každým vzorcem chování nebo prožívání, který nás omezuje, musí být schované to, že tím někoho trestáme. Pokud ale cítíte, že v sobě ukrýváte nějakého bubáka, na kterého jste dosud nevyzráli, zkuste se sami sebe ptát, zda nemáte ve své blízkosti někoho, kdo právě takového bubáka nenávidí, koho přesně takový bubák irituje… a pokud ano, ptejte se dál, jestli není možné, že tam v pozadí tento trestající program běží. Pokud to tak je a tohoto vzorce se dotknete, vnitřní energie vám dá okamžitou odezvu a potvrzení. A pak si můžete dovolit zažít stav, že už stačilo.