O stagnaci

Stagnace. Téma, které se v tomto období mnohokrát neslo vzduchem při konzultacích. A protože je to téma, které se čas od času může dotknout každého z nás, nechám ho vstoupit do následujících slov. Začnu malým jazykovým okénkem – slovo Stagnace pochází z latinského stagnum, což je rybník nebo nádrž, tedy stojatá voda.

Stagnací nemyslím taková ta zastavení, kdy nás život z nějakého prostředí nebo z nějakých činností tak trochu vykopne, abychom se na chvíli ponořili do sebe, něco si uvědomili, přehodnotili, abychom si odpočinuli a nabrali síly, abychom vystoupili ze soukolí, ve kterém běháme stále rychleji a rychleji. Takový reset bych čas od času doporučila každému… a mnoho lidí se mu urputně brání, protože nutně přináší změnu úhlu pohledu zvenku dovnitř. A tam někdy žijí strašidla.

Pod slovem stagnace v pravém významu se skrývá totální zamrznutí energie, apatie, marnost, neschopnost pohnout se dopředu, byť člověk dobře ví, že by už nějaký krok měl udělat. Do tohoto stavu se probouzí den za dnem s vnitřním hláskem „měl bys, měla bys“, a přitom jako by nohy věznila hluboká bažina. Někdo cítí stagnaci v zaměstnání, někdo ve vztahu, někdo v životě celkově.

Ptám se v takových situacích člověka, který sedí proti mně a čeká ode mě radu, jaké vnitřní vlastnosti nebo projevy ho poutají ke stagnaci a podporují tento stav. A slýchám různé odpovědi: Lenost, pohodlnost, strach ze změn, pocit vlastní nedokonalosti, ztráta vize, absence nápadů, ztráta smyslu, stud z nového kolektivu, nedostatek energie. A když se dotýkáme hlubších vzorců, které jsou ukryté pod těmi, kterých si je člověk vědom, začnou často promlouvat slovy rodičů, vyslechnutými v dětství: Drž se jistot. Na to nemáš. Nic lepšího si nezasloužíš. Vždycky selžeš. Nepředváděj se. Neupozorňuj na sebe. Nebuď sobec.

Ptám se potom dál – na to, co stejného člověka dokáže v podobných situacích alespoň trochu motivovat k činům. Co dokáže zčeřit hladinu stojatých vod. A znovu slýchám různé odpovědi: Potřeba úspěchu, zdravé naštvání, podpora ze strany přátel nebo rodiny, dostatek energie, nový nápad, nová vize, nadšení, tzv. nůž na krku, odhodlání, pobyt v přírodě, fyzický pohyb, odměna. Také za těmito projevy lze najít hlubší úroveň motivace. Často je to vzpomínka na to, jaké překážky člověk v minulosti zvládl překonat, co už dokázal, na dřívější projevy síly, dále je to víra ve vyšší pomoc, ve spřátelený vesmír, v sílu své duše.

Z takového rozhovoru, při němž odpovědi zapisujeme do dvou sloupců na papír, což jim neuvěřitelně dodává na síle, neboť se tím stávají hmotnými, jako by postupně vyvstaly dvě vnitřní osobnosti. První, která je připoutaná k minulosti a drží se stagnujícího stavu – a druhá, která se dokáže postavit do své síly a jít dopředu. Dvě vnitřní osobnosti s absolutně odlišnými energiemi. Obě si člověk může nacítit, s oběma se může energeticky propojit… a může se rozhodnout, ve které energii se cítí lépe. Do ní se může „obléknout“ a nechat se jejími kvalitami a vlastnostmi vést. Asi ani nemusím dodávat, že první osobnost si zatím pro sebe nikdo nevybral.

Zkoušeli jsme si podobnou techniku dvou osobností na jarních meditačních setkáních, na téma stagnace nebo i na jiné omezující vzorce. Zajímavý poznatek byl, že často se do první osobnosti projektují stíny z osobních profilů Genových klíčů a do druhé osobnosti zase dary. Znovu potvrzení toho, že k pravdě vede mnoho různých cest… A co dodat na závěr? Možná to, že bychom si měli vychutnávat krátká zastavení stejně jako chvíle plné aktivity, že by ale ani jeden extrém neměl převažovat, že by energie měla stejně jako sám život pulsovat mezi nebytím a bytím, mezi světlem a temnotou, mezi nádechem a výdechem.