Pramen nového času

První zářijové dny… nový začátek. Už bych to tak nemusela mít, školní léta jsou dávno za mnou, ale k mým vlastním vzpomínkám se připojily vzpomínky na školní léta všech mých dětí, a tak už budu mít toto období s novými začátky spojené asi napořád. Nemám naštěstí tohle období asociované s negativními pocity. Do školy jsem chodila ráda, těšila jsem se, byla jsem takový ten poctivec s ořezanými pastelkami, kterému šlo ve škole všechno víceméně samo a bez úsilí… a jediné, co mi narušovalo vysvědčení, byla známka z tělocviku. Letos však „nový začátek“ vnímám intenzivněji než jiné roky.

Možná proto, že jsem si dopřála pořádné prázdniny. Volně plynoucí a lenošivé a bloumací. Už někdy v polovině června jsem vyslala letmou myšlenku, že by bylo fajn, kdyby se na léto přestali lidé objednávat na konzultace. Jednak jsem cítila, že se potřebuji odpojit od té spousty lidských příběhů a ponořit se do sebe, do ticha – a navíc mě ani trochu nelákala představa neustálého hledání kompromisu mezi nedýchatelným horkem a hučením klimatizace, což v mé malé pracovně otočené na jihovýchod v létě nutně nastává. Toto přání bylo vyslyšeno a až na pár výjimek nikdo nic konzultovat nepotřeboval.

Po návratu z Rusavy, z meditačních pobytů, jsem v sobě pocítila nutkání prázdniny co nejdříve uzavřít. Chtěla jsem chvíli odpočívat… ale nedalo mi to. Nejenom že jsem během pár dní všechno doúřadovala, zazálohovala, že jsem všem poslala všechno, co jsem slíbila… ale i v mé pracovně jsem udělala velký úklid, pár věcí jsem vyhodila, vyčistila jsem okno, vyprala záclony, umyla krystaly, vyměnila koberec, jako bych ji potřebovala odpojit od starších energií a připravit pro něco nového.

Ale nebylo to jenom tohle. Už delší dobu mám pocit, jako by v našich životech hrála stále menší a menší roli minulost. Jako by vše minulé chtělo být uzavřeno bez nároku na pokračování. I na seminářích vnímám, že hodně lidí – a nejenom já – cítí, že nastává čas přestat se „patlat“ ve svém dětství, v dřívějších vzorcích, ve starých křivdách… Už delší dobu mě vůbec nezajímá historie (nejenom proto, že je nám přístupná jenom její zkreslená podoba)… nechce se mi číst si ve starých knihách, dotýkat se žádného starého učení, byť v něm jistě je určitá moudrost obsažená, nechce se mi navštěvovat muzea a historické památky, nelákají mě antikvariáty a starožitnictví.

Nechce se mi pátrat v historii našeho rodu a vytahovat jeho vzpomínky… jako bych všechno, co jsem měla objevit, už měla zpřístupněné a nic dalšího už není důležité. Když si vybavím sama sebe jako malou holčičku, přijde mi, že vidím někoho, kdo žil kdysi dávno a všechny jeho prožitky jsou součástí oné dávnosti, bez jakéhokoliv spojení s tím, co je teď. Zajímavým odrazem těchto vnitřních vjemů je to, že jsem před pár dny úplně přestala cítit konání každoročního srazu spolužáků z gymnázia, který spoluorganizuji, který mívá početnou účast a bývá celkově moc příjemný… přesto jsem rozeslala mail – a téměř nikdo se nepřihlásil.

Přemýšlela jsem včera večer před usnutím, co je skryté v pozadí těchto pocitů… a poprosila jsem si o sen. Žádný nepřišel, ale ráno při probouzení mou myslí proběhl obraz řeky, která postupně vysychá a v jednu chvíli zcela mizí v písku, v němž klidně a bez boje nastává její konec. O kousek dál z téhož písku začíná vytékat nový pramen, kolem něhož se začíná zelenat tráva a vyrůstá kapradí. V pomalém nedělním ránu jsem nechala hlavou proplouvat úvahy o tom, jaké by to bylo, kdyby skončil čas a začal nový. Všimli by si toho lidé? Snažili by se vzniklou mezeru bleskurychle překlenout vytvořením nových vzpomínek? Naskočili by zpátky do starých programů?

Letos na Rusavě jsme se několikrát z mnoha stran dostali k tématu kolektivních programů… například v souvislosti s nemocemi a stárnutím, čehož se tu dotknu v některém z dalších textů… Ale i s kontinuitou času je svázáno mnoho programů. Co mě tak napadá: Kdo nezná minulost, nemůže pochopit přítomnost a poznat budoucnost. Vážně?? Minulost se opakuje. A musí?? Minulost je velký učitel. Na minulosti stavíme budoucnost. A další. A co s tím? Nevím. Ale vzhledem k tomu, že některé věci mohou nastat, jen pokud je připustíme, můžeme si s tím začít hrát ve svých představách. Pohrávat si s tím, jaké by to bylo, kdyby začal nový čas… bez zátěže starých traumat, bez viny a trestů, bez zbytečného balastu, nový a svěží… Jaké by to bylo?