S introverty nejsou žerty?

Přišel ke mně na konzultaci pán. Milý, příjemný, usměvavý … introvert. Znala jsem ho už nějakou dobu z vyprávění jeho ženy. „Víš, on je tak uzavřený do sebe, že vůbec nevím, co se v něm děje. Je zázrak už to, že chce jít na konzultaci, ale asi z něj nic moc nedostaneš.“ Sedl si proti mně, chvilku jsme se vzájemně „oťukávali“ stručnými dotazy a odpověďmi, a pak jakoby se otevřela stavidla a vyřinul se proud slov. Mluvil o sobě, o svých pocitech, o svých prožitcích, o svých snech. Vymezená doba byla najednou pro všechna ta slova příliš krátká. Nestalo se mi to poprvé. Třeba: „Víte, já o sobě nerada mluvím“ … a následuje hodinový intenzivní monolog.
S introverty si rozumím – možná proto, že i já mezi ně patřím.

Jak to mají introverti a extroverti s nemocemi, terapiemi a uzdravováním?

Vezmu to trochu oklikou, k introvertům a extrovertům. Tyto pojmy zavedl už před sto lety pan Carl Gustav Jung. V rámci určitého schematismu si introverta představujeme jako osamělého podivína trpícího fobií z mezilidských kontaktů, a extroverta jako hvězdu společnosti, která nevydrží chvilku o samotě. To jsou ale krajní meze, které už mají poměrně blízko k patologii. Většina lidí nemůže být nazvána „čistým“ introvertem nebo extrovertem, každý z nás má ve své osobnosti obě složky, záleží jen na jejich poměru. Pohybujeme se někde mezi těmito dvěma póly. To, zda v nás převažuje introvert či extrovert, poznáme například podle toho, zda nás energeticky dobíjí samota, nebo společnost lidí. Dále podle toho, jestli při rozhodování bereme do úvahy více vnější faktory a názory druhých lidí, nebo se opíráme o vnitřní pocit. Nebo zda svoji sebehodnotu zakládáme spíše na potvrzování ostatních a na porovnávání se s nimi, nebo na pocitu ze sebe samých.

Někdy se zdá, že onkologickými chorobami onemocní častěji hodní laskaví lidé, dovnitř sebe zaměření introverti. Byly provedeny i studie, které tento v předpoklad v podstatě potvrdily. Říká se, že je to proto, že si tito lidé nedokáží nastavit hranice, že příliš své energie odevzdávají druhým a zapomínají tak na sebe. Z pohledu Germánské nové medicíny je to ale trochu jinak. Rozdávání energie a neschopnost vymezení hranic samozřejmě můžou být spouštěčem těchto onemocnění – ale pouze v případě, že to člověk sám vnitřně cítí jako konflikt a trápí se tím. Hlavním důvodem je spíše to, že introverti mají sklon svá trápení zvnitřňovat, s nikým je nesdílejí, a tak se projeví jedna z typických charakteristik pro spuštění biologického programu (tedy nemoci), a tou je faktor Izolovanosti. Psala jsem o něm už v tomto článku. Důvodem, proč si my introverti necháváme věci schované uvnitř sebe, není ani tak strach, že bychom druhé svými starostmi nebo emočními projevy obtěžovali, ani stud, ani tajnůstkářství. Je to absence potřeby věci sdílet. Introverta povětšinou vůbec nenapadne, že by to, co uvnitř sebe prožívá, měl někomu říct. Nemá pocit, že se mu tím uleví, a sdílení je pro něj svým způsobem stresující.

A moje zkušenosti? Asi je nelze zevšeobecnit, ale pár postřehů jisté rozdíly dokresluje:

Pokud ke mně přichází na konzultaci introvertní člověk, většinou objednání dost dlouho zvažuje a zajímá se o to, co ho čeká. Podívá se na web, pročte si pár článků. Málokdy se objedná jen na základě podnětu někoho blízkého, musí k tomu dojít sám. Extrovert naopak klidně přijde s tím, že o mně slyšel, že mě někdo doporučil, a nemá potřebu zkoumat víc.

Při rozhovoru a hledání spouštěcího konfliktu onemocnění musím extroverta při popisu situací opakovaně vracet k jeho pocitům – na dotaz, jak se v oné situaci cítil, často odpovídá, že neví, že si nepamatuje nebo vysloví povrchní popis onoho pocitu. „Bylo mi trochu smutno. Naštvalo mě to. Měl jsem strach“. Obšírněji popisuje situace, reakce druhých lidí, okolí. Introvert naopak zcela přirozeně po překonání počátečního ostychu sklouzne k přesnějšímu líčení toho, co v tu chvíli cítil a prožíval. Následně o našem rozhovoru přemýšlí a stává se, že mi za pár hodin od něj přijde obsáhlý mail – v něm poletují myšlenky, které se postupně vynořily, nebo ty, které on dokáže lépe předat psaným projevem než mluveným.
Tím, že je introvert více zaměřený k sobě než ven, dokáže snadněji pozorovat projevy svých pocitů ve svém těle. To je při léčení hodně důležité a extrovert se to musí učit.
Extrovert má výhodu jinde – nechá se motivovat zvnějšku. Druzí lidé ho můžou velmi podporovat v jeho předsevzetích, v nastoupených změnách, v práci s léčebnými technikami, v pravidelnosti… Introvert toto může brát jako obtěžující, pro něj je jedinou cestou namotivovat sám sebe.

Pro introverta je v době nemoci velmi citlivým tématem ztráta soukromí. Je na něj náhle zaměřena pozornosti cizích osob (lékaři, ošetřovatelé, spolupacienti) a zesílena je i pozornost jeho blízkých. „Veřejným“ se stává jeho tělo, naměřené hodnoty a parametry, ale i jeho chování, nálada a postoje. To vše je v tu chvíli velmi stresující a energeticky náročné. Objevuje se tu stupňující se konflikt mezi touhou ponořit se do anonymní samoty a potřebou pomoci a péče od druhých lidí. Tento konflikt má jediné řešení – empatický postoj pečujících osob, které by se měly naučit potřebu soukromí a jisté uzavřenosti chápat a respektovat. To je někdy těžké vybalancovat, navíc s vědomím toho, že sama diagnóza vážné nemoci je tak silně šokovým stavem, že může spustit následné biologické programy vedoucí k rozvoji metastáz, pokud nejsou doprovodné emoce a strachy sdíleny a uvolněny. Je tedy důležité, aby pacient sdílel své obavy, strachy, pocity bezmoci a další, na druhou stranu by se však neměl cítit pod tlakem vyzvídání a neustálé kontroly. Ideální pro něj je, pokud najde člověka, kterému důvěřuje a bez rozpaků se mu svěřuje – mnohdy tuto roli lépe plní přítel než nejbližší rodina, mnohdy se tu uplatní terapeut, pokud s ním pacient naváže hlubší vztah.

Možná vás nejvíc ze všeho zajímá, zda má obecně větší pravděpodobnost uzdravení introvert nebo extrovert. Na to odpověď nemám – a zřejmě ani taková odpověď neexistuje. Do procesu uzdravování vstupuje řada jiných faktorů, možná mnohem silnějších, než je tento osobnostní rozdíl. O některých z nich jsem tu už psala, o dalších budu psát.

A protože mi připadají tyto texty pro nemocné i pro jejich blízké důležité, uvádím tu jejich témata znovu i s odkazy na ně. Pro zopakování a pro nově příchozí:
• pochopení
• úsilí
• objevení vlastní síly
• zdravá podpora okolí
• pevný záměr

• ochota ke změnám
• odevzdání

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *