Od zešílení k zesílení

Už mnohokrát jsem přemýšlela, co v nitru člověka rozhodne o tom, jaký postoj zaujme vůči situaci, ke které je postaven. Jak se zachová ve chvíli, kdy se mu zbortí určitá oblast jeho životních jistot. Co rozhodne o tom, jestli se stane obětí, tedy “zešílí”, nebo naopak tvůrcem, tedy “zesílí”. Mám ráda synchronicity. Už pár dní jsem se s doznívajícími dojmy z jednoho malého semináře chystala pár slov k tomuto tématu napsat. A jak se mi to tak na pozadí mysli zvolna skládalo, shlédla jsem skvělé povídání Pjéra la Šéz na podobné téma (odkaz na konci textu). Náhoda? Dovolila jsem si slova z názvu Pjérova povídání vypůjčit.

Onen malý seminář byl původně zaměřený na sebepoznání a vnitřní přeměnu. Jak už to ale bývá, informační pole každého semináře je živé a přizpůsobuje se tématům, která řeší jeho účastníci. Zvykla jsem si tuto živost respektovat a ve chvíli, kdy si určité téma řekne o pozornost, poodstoupím a nechám proces běžet. V této skupince se sešly čtyři ženy, které procházejí onkologickou léčbou. Všechny krásné, chytré, poměrně mladé. Všechny se léčí alespoň do určité míry na onkologickém pracovišti, zároveň však došly k převzetí zodpovědnosti za sebe a své uzdravení. Všechny se dostaly do bodu, kdy začaly jasně vidět, že pouhá medicínská léčba je k uzdravení nepřivede – a že je tam nepřivede ani žádný léčitel či terapeut, pokud nezačnou samy u sebe. Skupinku doplňovaly dvě terapeutky a já – a pro všechny z nás bylo hluboké sdílení přínosné a obohacující, slova promlouvala nejenom k naším myslím. ale vkládala se do duší.

Poznatek, že teprve v bodě, kdy objeví vlastní sílu a vlastní možnosti, se začnou uzdravovat, mi přinášejí i další klienti, kteří za mnou v době své nemoci přicházejí.  Dopředu se ale vůbec nedá odhadnout, kdo se do tohoto bodu dostane, případně kdy, a kdo se jenom dál nechá léčit. Neexistuje na to rada ani návod, nestačí, když toto rozhodnutí přijme vědomá mysl. Přichází spíše ve formě určitého vědění či vhledu. Jakoby se v tu chvíli otevřela uzamčená komnata a v ní se ukázaly do té doby neznámé části osobnosti. Ty části, které nesou odvahu, odhodlání, sílu, vnitřní moudrost, vědomí sebehodnoty a další vlastností, které se zapojí do léčivého procesu. Klíčem, který tuto komnatu otevírá, může být v podstatě cokoliv, co v tu chvíli s člověkem zarezonuje, často to ale bývá určité vnitřní “volání duše”.

Pro paní, o které jsem psala tady, byla bodem obratu vrcholně necitlivá věta její lékařky – možná by všem ostatním vzala zbytky naděje, pro ni byla nastartováním k velmi intenzivní práci a k uzdravování. Pro další paní, matku nemocného dítěte, byl tímto bodem článek v časopise o vyléčení podobného případu. Pro mladého muže  s opakovaným onkologickým nálezem to bylo uvědomění, že v době sportovní kariéry k jeho úspěchu velmi napomohl mentální trénink, a tudíž umí svou myslí ovlivnit tělo. Pro další paní to byl příklad a vliv kamarádky. Pro další paní ranní probuzení s pocitem, že ona přeruší rodovou vlnu určité nemoci. Další paní začala od sdělení diagnózy velmi silně vnímat signály těla a dovolila si je respektovat a vést se jimi. Mnoho dalších se v procesu klasické léčby dostalo do krize a najednou “věděli”. Někteří se jednoho dne zdravě naštvali. Další dostali nápovědu své duše skrze sen či hlubokou imaginaci…

Nejde samozřejmě jenom o nemocné lidí a léčení – tohle téma je mi nejblíže a proto píšu nejčastěji o něm, stejný proces ale probíhá u lidí, kteří přijdou o své blízké, o práci, o domov či firmu, nebo třeba i o své ideály, víru či přesvědčení. Veškerá vnější pomoc je pro ně pouze podpůrná a dočasná, skutečná pomoc přijde teprve z jejich nitra, kdy v jednu chvíli mají sílu na přijetí situace a na vykročení k jejímu řešení.

Lidé, kteří se do “bodu obratu” dostanou, nejsou pro mě lepší než ti, kteří jsou teprve na cestě k němu. Z pozice terapeuta se snažím být klíčníkem. Neumím lidem dát klíč do ruky, ale dávám jim otázky, které je vyprovázejí na cestu k jeho nalezení. Třeba otázku, jak sami sebe vnímají ve světě, v životě, ve vesmíru. Proč je to důležité? Zkuste se zamyslet nad touto větou: Jestliže myslíte jen na sebe, potom si nemoc tváří v tvář představujete obrovskou a mocnou. Jestliže jste ale součástí nekonečného Kosmu a uvědomíte si to, nemoc se potom vůči vám stává maličkou. Tehdy vaše vědomí získává sílu… “ (Arkadij Petrov)

Někdy si říkám – a vím, že si tuto otázku pro sebe klade více lidí – jak bych na krizovou situaci reagovala já sama. Zda bych našla klíč ke kouzelné komnatě. Zda by mi tento klíč někdo přinesl, vzal by mě za ruku a přivedl mě k němu, jestli bych uslyšela láskyplnou nápovědu své duše, kde tento klíč hledat. Nepochybuji o tom, že tuto komnatu máme v sobě všichni. A že pro každého existuje i klíč, který ji odemyká. Říká se, že ke každé situaci, do které se dostaneme, je v tu chvíli v informačním poli vytvořena i nabídka řady potenciálních řešení – a je na nás, které z nich uskutečníme v realitě.

Na závěr citát k tématu – úvodní odstavec z nádherné knížky, která mě vloni vtáhla a nepustila, dokud jsem ji nedočetla. Můžete ho brát i jako tip na prázdninové čtení…
Gregory David Roberts – Šántárám:
Trvalo mi hrozně dlouho a musel jsem projet lán světa, než jsem pochopil, co teď vím o lásce, nenávisti a rozhodování, ale na kloub tomu poznání jsem přišel v jediném okamžiku –
když jsem byl připoután ke zdi a mučili mě. Ve své sténající mysli jsem si uvědomil, ani nevím jak, že i v téhle spoutané a trýznivé bezmoci jsem vlastně svobodný: můžu nenávidět muže, kteří mě mučili, ale můžu jim i odpustit. Vím, že to nezní nijak úžasně. Jenže v tom škubnutí, v zaříznutí řetězu, když nic jiného nemáte, představuje tahle svoboda celý vesmír možností. A to, zda se rozhodnete pro nenávist, nebo odpuštění, může určit směr celého vašeho příštího života. V případě mého života jde o příběh dlouhý a velmi obsáhlý.

Odkaz na přednášku:
Pjér la Šéz: Zesílení nebo zešílení?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *