Publikovala jsem v nedávné době několik textů o postojích nemocných ke svému léčení (odkazy dole pod článkem). Trochu stranou zatím zůstalo související téma: Jak se mají k léčbě postavit ti, co jsou nemocným nejblíže. Jejich partneři, děti, rodiče, nejbližší přátelé. Co mohou dělat pro to, aby svého blízkého maximálně podporovali, ale na druhou stranu ho svou péčí nedusili. Jak mají tuto obtížnou roli sami zvládnout. Dnes pár slov k tomu.
Sdělení závažné diagnózy je šokem nejenom pro nemocného, ale i pro jeho blízké. Po zpracování prvotního šoku nastupuje zcela přirozeně otázka: Co můžu udělat, jak můžu pomoci? Nebudu tu psát o rovině hmotných a fyzických potřeb, která je sice také velmi důležitá, ale liší se případ od případu podle diagnózy, stadia nemoci, stavu a věku pacienta atd.
Zaměřím se spíše na rovinu psychickou a spirituální – ani ty však není možné zevšeobecnit. Budu psát o tématech, která vyplynula z mé spolupráce s onkologicky nemocnými a jejich rodinami. Tito lidé už tím, že přišli na konzultaci za mnou, sdílejí podobný pohled na svět jako já. Tito lidé se zajímají o příčinu své nemoci, o souvislost psychiky a zdravotního stavu, o možnosti, jak se mohou zapojit do své léčby, o širší náhled na celou situaci. Tito lidé se mění – a mění tím pádem i své nejbližší. Je skvělé, když v nich nalézají podporu, a já velmi vítám, když mi tito blízcí lidé kladou otázky, na které se pokusím odpovědět v tomto textu.
Máme mluvit o příčině nemoci?
Základem mých konzultací je nalezení spouštěcího konfliktu podle pravidel Germánské nové medicíny (viz tady). Jednou z charakteristik tohoto konfliktu je izolovanost – to znamená, že situaci, která spustila biologický program, tedy nemoc, nemocný v tu chvíli nedokázal s nikým plně sdílet. Možná ze studu, možná jen nechtěl obtěžovat, možná to nepokládal za nutné. Nabízí se tedy odpověď Ano. Ano, ale za jediné podmínky, tedy že o ní se svými blízkými mluvit chce. Je dostačující, pokud tuto situaci najdeme v rámci terapeutického sezení, nemocný si ji uvědomí, sdílí ji se mnou, nějakým způsobem ji zpracuje či uvolní, případně nastoupí cestu postupných změn a přijetí. Má ale právo nechat si ji pro sebe. Jeho blízcí by měli položit jedinou otázku: Chceš o tom mluvit? A volně, bez nátlaku, přijmout i zápornou odpověď, bez vnitřních výčitek či dohadů a domněnek.
Jak je to s pozitivním myšlením?
Stručná odpověď: Špatně. Nutit nemocného do pozitivního myšlení se zdá jako vhodný přístup. Ukazovat mu případy vyléčených lidí, vše co se dá vyzkoušet, jak na sobě pracovat, co užívat… Člověk, který prochází náročnou léčbou, má ale dny, kdy potřebuje jenom přežívat, kdy nevidí na konci tunelu záblesk světla, kdy šetří posledními zásobami energie. Snažit se v tu chvíli o pozitivní přístup, o úsměv, o zapojení do léčby, ho stojí nezměrné úsilí. Může se v tu chvíli dokonce cítit nedostatečný, neschopný, obviňovat se za to, že si pozitivitu neudrží. Odtud je jen krůček ke konfliktu tzv. ztráty sebeúcty, která spouští program medicínsky nazvaný metastázy, v uzlinách či kostech. Tohle je téma, o kterém se moc nemluví, ale narazila jsem na něj už mnohokrát. Jak je těžké najít rovnováhu mezi udržováním naděje a nátlakem na pozitivní přístup. Jedinou odpovědí tu je empatie. Odhadnout, jak na tom v tu chvíli nemocný je, a podle toho měnit přístup. Pokud je odhodlání v propadu, tak se jenom ptát. Řekni mi, jak se teď cítíš? Je něco, co by Ti pomohlo? A třeba jen sedět, držet za ruku a čekat, až přijde chvilka na dodání další dávky optimismu. Nemocný má právo cítit se tak, jak se cítí, má právo ztrácet naději, má právo vzdávat to. Není v tu chvíli nic, co bychom mu měli vyčítat.
Obecně máme tendenci v přítomnosti nemocného skrývat svůj strach, bezmoc či rozpaky za velké množství zbytečných slov. Méně je někdy více. Je lepší pozorně naslouchat, dávat prostor ke sdílení. Nemocný často pod vlivem léků déle hledá slova a pomaleji skládá věty. potřebuje naši trpělivost.
Jaké další alternativní metody doporučit?
Další častá tendence, když někdo onemocní. Ze všech stran se začnou hrnout rady a doporučení na zázračné doplňky, metody, terapeuty, léčitele, diety… Vše v dobré víře, ale často s dodatečným dotazem, zda právě toto nemocný vyzkoušel, a s jeho nepříjemným pocitem v případě záporné odpovědi. Snažme se nemocného i tady ušetřit nátlakovosti, nechme mu svobodu v jeho rozhodování. Jediný způsob, který doporučuji. je oznamovací: „Podívej, tohle mi přišlo zajímavé, několika lidem to pomohlo, kdyby ses na to chtěl/a podívat, tady je odkaz.“ Na internetu najdeme desítky zaručených návodů – při vší úctě k nim a k jejich autorům mám pocit, že je velmi nízký poměr těch, kterým pomohl, a těch, kde byl bez efektu. Nemá smysl uvádět tělo či psychiku do chaosu zkoušením všeho – nemocný by měl naslouchat svému pocitu a vybrat si to, co vnitřně cítí, že je pro něj.
Máme mluvit o smrti?
Téma smrti tak trochu souvisí s pozitivním myšlením, resp. s nezdravě pozitivním myšlením. Strach ze smrti je pro značnou část lidí tak silné téma, že hovor zavedený tímto směrem raději odvedou do bezpečných zón. Na smrt vůbec nemysli. Ty se určitě uzdravíš. Nepřivolávej to. Máš myslet pozitivně, tak nemluv o smrti… Přitom strach ze smrti, či strach o život, jsou právě ta témata, o kterých řada nemocných mluvit chce. Jsou to další z témat, ze kterých se může stát spouštěcí konflikt tzv. metastáz, v tomto případě plicních. Pokud nemocný hovor o smrti otevírá, měli bychom mu vyjít vstříc. Ač se to nezdá, můžeme tím otevřít cestu k hlubokému spojení, ke sdílení svého lidství. Možná poprvé se v hovoru dotkneme tak intimních témat jako je víra, spiritualita, smysl života… Nikdo z nás neví, jaká smrt je, kam nás tato neznámá cesta povede. Sdílet se svým nejbližším své obavy či naděje může být pro obě strany velmi osvobozující.
Potřebuje pečující osoba terapii?
Rozhodně ano. Terapeutem v této situaci nemusí být profesionál, ale kdokoliv, s kým může tento člověk sdílet to, co sám prožívá. Nemoc blízkého člověka je sama o sobě spouštěcím konfliktem, který může vést k rozvoji onemocnění u pečující osoby, pokud není zpracován. Typickým onemocněním z „nezvládání péče“ je nádor prsu u žen. Je tedy velmi vhodné sdílet své strachy, nejistoty, pocity bezmoci, viny a další. Je velmi vhodné mít určitý ventil v podobě činnosti uvolňující stres a napětí, něco co přináší radost a smysl. Velmi se mi osvědčilo, byť zatím spíše výjimečně, když za mnou na konzultaci kromě nemocného přišel i někdo z jeho blízkých. Samozřejmě odděleně. Matka onkologicky nemocného syna, dcera onkologicky nemocné matky, partnerka. Velmi to prospělo oběma stranám. Pro nemocné byl přínos právě ve snížení tlaku, který na ně jejich blízcí kladli v rámci „pozitivního myšlení“, ti zase mnohem lépe pochopili souvislosti v léčení a jejich péče byla cílenější.
Co s pocity viny a přehnané zodpovědnosti?
I tohle je dost časté téma. Ve chvíli, kdy pečující osoba přijme vyléčení tzv. „za své“ a upře k němu veškeré úsilí. Kdy každý neúspěch bere jako své selhání. Kdy se obviňuje za svoji netrpělivost, za nehezké myšlenky nebo i za nechuť k určitým procedurám či hygienickým úkonům. Tady doporučuji uvědomit si, že nemoc a léčení je primárně životní lekcí nemocného, že on má hlavní zodpovědnost a svobodu rozhodování. Pečující osoba je především parťák a průvodce. Nemusí být dokonalá – ocitá se stejně jako nemocný v situaci, která je nová a neznámá, ve které se učí, ve které se jí zrcadlí její vlastní strachy a stíny. Stejně jako nemocný má právo na své pocity, na pochyby, na ztrátu naděje. Většina pečujících dělá to nejvíc, co v tu chvíli dokáže – a je dost smutné vidět, když si někteří z nich přivážou na nohu těžkou kouli v podobě viny, že nedělají dost.
Několik dalších poznámek
Častým emočním konfliktem, který nemocní zažívají a který opět může vést k tzv. ztrátě sebeúcty, je ztráta soukromí. Jejich tělo, fyzické parametry, výsledky vyšetření, ale i nálady a emoční projevy jsou pod drobnohledem. V rámci možností je vhodné jejich soukromí chránit.
Dalším silným konfliktem souvisejícím se sebeúctou je závislost, neschopnost se o sebe postarat, pocit, že jsou na obtíž. I v tomto směru je vhodné komunikovat. Nebát se sdílet, že i pro pečující je tato situace náročná, ukázat ale i druhý pohled. Nemocné často překvapí, když jim jeho blízcí řeknou, co se díky jejich nemoci naučili, jaké kvality v sobě objevili. jak se osobnostně proměnili. Že je nemoc stmelila jako rodinu, že jim umožnila poznat se navzájem do hloubky.
Pokud nemocný člověk cítí, že k vyléčení potřebuje udělat třeba i razantnější životní změnu, podporujme ho. Podporujme ho ve všem, co cítí, že má udělat. V nemoci zní silněji vnitřní hlas, hlas duše, který člověka vede. Pokud mu člověk naslouchá, nepřekřikujme tento hlas svými představami o tom, co je a není správně. Nikdy to totiž nevíme.
Velmi doporučuji zachování co největší „normálnosti“ života, běžné komunikace, sdílení radosti a plánů do budoucna. Jedna z informačních technik, se kterými pracujeme, stojí na předpokladu, že světlo budoucnosti je silnější než minulost. Tělo potřebuje mít informaci o tom, proč se má uzdravit, kvůli čemu dál žít. Jsou však lidé, kteří na tuto otázku nemají odpověď.
Téma péče o nemocné jsem tímto určitě nevyčerpala, pokračování najdete tady:
O překročení Rubikonu
Bez-moc – aneb už se nesnaž, prosím
Odkazy na články o přístupu nemocných k léčbě:
O změnách vnitřních a vnějších
O polovičatosti a odevzdání se
Od zešílení k zesílení
Jak přežít konflikty