Několik dotazů, které jsem dostala po zveřejnění článku o tom, proč je Germánská nová medicína víc než psychosomatika. se týkalo konfliktů. Především toho, jak zacházet s konfliktními a zraňujícími situacemi, které nás potkávají v průběhu života, aby se kvůli nim nespustilo v těle onemocnění, a také jak se s konflikty pracuje při terapiích. Tyto odpovědi už nejsou součástí systému Germánské nové medicíny Dr. Hamera, vycházejí z mých osobních a terapeutických zkušeností, ale na GNM volně navazují.
Asi se shodneme na tom, že se nám všem někdy dějí v životě věci, které se nám nelíbí, trápí nás, zraňují či štvou. Už jsem zmiňovala individuální optiku, kterou se na tyto situace díváme. Co je pro někoho silným konfliktem, přejde druhý jako malou nepohodu. Proto se nedá předpovědět, jestli v reakci na určitou událost nastane spuštění biologického programu v těle, tedy nemoci.
Podle zákonitostí GNM má ale spouštěcí konflikt několik zásadních charakteristik a z nich můžeme vycházet. Je to něco, co člověk nečeká, zasáhne ho to jako „blesk z čistého nebe“, nedokáže to přijmout, neví, jak to má řešit, pořád na to myslí, cítí i určitou reakci těla (tlak, stažení), honí se mu to hlavou před usnutím a hned po probuzení. Důležitý je faktor izolovanosti – člověk tuto situaci nedokáže s nikým sdílet, případně nemá s kým. Sdílením tu není myšleno jen pouhé sdělení faktů, ale sdílení doprovodných emocí, toho jak se člověk cítí, přiznání strachu, bezradnosti atd.
Vědomý život a všímavost
Předpokladem toho, že člověk rozpozná prožívání takového konfliktu, je to, že žije vědomě. Tedy žije život, ve kterém je přítomen a je schopen pozorovat své prožitky, reakce, pocity, a vnímat hlas svého těla. Zdaleka to není pravidlem. Spousta lidí existuje převážně v režimu autopilota, kdy jejich mysl bloudí v zátočinách minulosti nebo se vydává do budoucna a tam i tam konstruuje tisíce variant – co mělo a nemělo být, co by bylo kdyby a co by nebylo kdyby, a co možná bude, když něco bude či nebude… Takový člověk se ocitne ve světě svých mentálních konstrukcí a vůbec si nevšímá, co se v něm děje. Nikdo z nás nežije stoprocentně vědomě a všímavě. Ani to není nutné, některé rutinní činnosti si náš mozek zjednodušuje převedením do automatismů a nemusíme je bedlivě sledovat. Ale určitou míru všímavosti bychom si měli osvojit a trávit víc času v přítomnosti se sebou, svým tělem a svými prožitky, než ve virtuálním světě mezi fantomy. Dobrým tréninkem jsou v tomto směru klasické buddhistické meditace na pozorování dechu či těla.
Přijetí
Pokud si všimneme, že v nás určitý konflikt probíhá, doporučuji od něj aspoň trochu poodstoupit a podívat se zvenku. Co je základní příčinou tohoto konfliktu? To, že se určité naše přesvědčení (předpoklad) a životní realita dostaly do rozporu. Je dobré si to takto pojmenovat. A přijmout, že v tuto chvíli to tak je, přestože se nám to vůbec nelíbí. A bolí to. Neznamená to pasivitu ani rezignaci, ale pouhé přijetí přítomného stavu. V tuto chvíli nastala tato situace. Tak jo. A hluboký nádech a výdech. A zkusit se udržet v přítomnosti. Části naší mysli se totiž v tuto chvíli snaží o únik. Vědomá mysl do budoucnosti, kde začíná budovat síť temných scénářů, a podvědomá do minulosti, kde začne listovat v záznamech podobných zranění, ať už našich nebo společenských, a krizi jimi posiluje. Když zůstaneme se svým tělem, všimneme si určitého tlaku nebo stažení – v břiše, na hrudi, v hlavě… Jenom ho volně vydýcháme z těla ven. Když se vrátí, tak znovu. A určitě večer před usnutím. Nesnažíme se tyto emoce potlačit nebo zastavit. Jenom s nimi zůstáváme, přijímáme je a uvolňujeme je z těla. Můžeme si se svým tělem i promluvit. Představíme si své buňky jako malinké, ale inteligentní bytosti, a řekneme jim, že tuto situaci zvládneme zpracovat i bez pomoci těla, poděkujeme jim.
Věnovala jsem se tématu přijetí i v textu O přijetí trvalé změny.
Sdílení
Zmiňovala jsem faktor izolovanosti – lékem na něj je sdílení. Pokud máme člověka, kterému můžeme říct nejenom to, co se stalo, ale svěřit se se svými pocity, strachy, bezradností, vyplakat se, udělejme to. Měl by to být ale člověk stabilní, který zachová klid a podpoří nás. Ne ten, kdo si na základě našich problémů rozjede vlastní konflikt. Typickým příkladem toho je matka, které se její dospělá dcera svěří s vážným problémem (zdravotním, partnerským) a matka v tu chvíli přejde do konfliktu „postarání se o potomka“, který se manifestuje nádorem prsu.
Pokud nemáme v blízkosti někoho, s kým bychom konflikt dokázali nebo mohli sdílet, je možné ho sepsat na papír, vykřičet v lese nebo nechat odplynout s vodou v řece. Pro věřícího člověka je velmi dobrou možností odevzdání Bohu nebo zpověď. Také existuje člověk, který by měl být schopen vyslechnout cokoliv, s plným přijetím – říká se mu terapeut.
Raději nesdílejte své konflikty se svými domácími mazlíčky. Velmi snadno převezmou konflikt na sebe a onemocní. Já sama jsem měla v dětství „terapeutického“ černého kocoura, kterému jsem pravidelně šeptala svá dětská trápení a křivdičky, jako dospělí bychom to ale dělat neměli. A asi nemusím upozorňovat, že svými problémy nezatěžujeme děti. Nejde o utajování, děti by měly na své úrovni chápat, že se v rodině něco děje, protože to i tak vnímají „ve vzduchu“ a nejistota je pro ně horší než přijatelně řečená pravda. Měli bychom si ale zachovat svoji dospělou pozici a dát najevo, že problém řešíme.
Řešení
Po přijetí situace a opadnutí nejsilnějšího šoku bychom se postupně měli přeorientovat z problému na jeho řešení. Nezůstat v pozici oběti. Z každé situace plyne nějaké poučení, nový životní impuls, změna. Jenom ji někdy nedokážeme v tu chvíli vidět. Postupně bychom si měli vybudovat obraz nové budoucnosti.
Navštěvuji už několik let semináře lektorů z ruského Institutu bioinformačních technologií. Když jsme měli seminář zaměřený na onkologické nemoci, vyslovila lektorka krásnou větu „Světlo budoucnosti je vždy silnější než minulost“. A učila nás postup, ve kterém si člověk staví před sebe řadu obrazů šťastné budoucnosti, obrazy situací, které chce zažít, co se chce naučit, co vytvořit, čím být prospěšný… a tímto světlem léčí minulost. Myslím, že to lze analogicky použít i při léčení situací.
Jsou samozřejmě situace, které se hojí dlouho, a jak se někdy říká, je u nich nejlepším lékařem čas. Bývá to především v případě úmrtí blízkého člověka.
Odpuštění
Důležitým bodem v celém procesu je odpuštění. Druhým lidem, sobě, nebo třeba i Bohu. O tom, že odpustit není ani trochu snadné, jsem napsala podrobný text O odpuštění. Najdete v něm i krátkou zvukovou nahrávku odpouštěcího procesu.
Terapeutické zpracování konfliktů
Pokud člověk cítí, že není schopen konflikt či trauma zpracovat sám, je vhodné požádat o pomoc terapeuta, a to dřív, než se biologický program (nemoc) plně rozvine. Existuje řada přístupů a metod a každý by se měl svého terapeuta vybrat sám. Je to má opakovaná osobní zkušenost, že když přijdou lidé „ donucení“ svými blízkými, málokdy mluvíme stejnou řečí. Lepší je předat informaci a nechat svobodu volby.
Pokud přijde ke mně na konzultaci člověk, který už má diagnostikované konkrétní onemocnění, začínáme rozhovorem. Nechávám ho mluvit jeho tempem, jenom mírně ho směruji k událostem, které předcházely vzniku onemocnění. Vím podle pravidel GNM, jaký obraz konfliktu hledáme, čímž je situace ulehčená. Někdy je to ale na úrovni detektivního pátrání, situace se objevují postupně a často docházíme k tomu, že je spouštěčem něco úplně jiného, než se klient původně domníval.
Velmi mi pomáhá to, že mám jako jeden z hlavních Genových klíčů č. 13 Naslouchání a podle Human design kanál Blízkosti a Intimity (59-6). Lidé, třeba i úplně cizí, se mi běžně svěřují se svými problémy a starostmi a v mé přítomnosti se cítí bezpečně. Není tedy problém převést hovor i do velmi osobních rovin.
O tom, že jsme se v rozhovoru dotkli citlivého bodu, vypovídá změna, třeba i drobná, ve výrazu klientovy tváře. Objeví se napětí, změní se tón hlasu, vytrysknou slzy…
Dále už není příliš velký rozdíl, jestli pracujeme se situací, která je spouštěčem nemoci, nebo se situací, se kterou si klient neumí poradit, ale je zdráv.
Přesný popis terapie se uvést nedá, pracuji pokaždé trochu jinak, každý klient má „svoji vlastní terapii“. Uvedu jen ingredience, ze kterých se postup většinou skládá.
• naslouchání s plným přijetím
• návrat (rychlá regrese) do situace, uvědomování si pocitů v těle a jejich uvolňování
• pohled na situaci opačným pohledem
• přijetí, pochopení a odpuštění
• imaginační a vizualizační postupy
• Cesta (Brandon Bays) nebo její zkrácená verze
• Práce (Baron Katie)
• progrese na možné varianty řešení
• bioinformační technologie
• energetická a duchovní práce
• atd.
Každá terapie končí předáním návodů, příp. i nahrávek, aby klient mohl dál pokračovat i sám, svým tempem. Snažím se svým klientům co nejméně radit, spíše je vedu k vlastním odpovědím, k vlastním řešením a k převzetí zodpovědnosti za průběh léčení. Dopřávám jim tím svobodu, na kterou jsem i já sama velmi citlivá. Další prioritou je pro mě terapeutické bezpečí.
Zásadně nerozmlouvám svým klientům žádné z doporučených metod klasické medicínské léčby. Nepřísluší mi to odborně ani morálně,
Dobrý den, paní Benešová, moc děkuji za Váš blog, který jsem objevila díky nedávnému poslechu videa z Divadla K o NGM. Vaše slova hladí po duši a v mnohém s nimi souzním. Posílám je dál, ale nevnucuji. Ráda bych takto pomohla naší onkolog. nemoc. mamince, snad pochopí. Přeji Vám radost a lásku.
Děkuji za milá slova a mamince přeji uzdravení, ať už jde jakoukoliv cestou.
Muzu se zeptat, jake byliny, nebo prostredky pan doktor pouzival, ci nejčastěji doporucoval?
Dekuji za odpoved
Hezký den, nic konkrétního nedoporučoval, to není smyslem GNM. Doporučoval nalézt spouštěcí biologický konflikt a tu situaci ukončit, vyřešit… a nechat doběhnout hojivé fáze, do kterých zasahoval pouze v krizových okamžicích medicínskou cestou.