„Změna je život“ – to slyšel asi každý, je to jedna z běžných konverzačních frází. Ale ona je v ní pojmenovaná hluboká pravda, protože kdyby nebylo změn, zastavil by se vývoj, a kdyby se život přestal vyvíjet, tak by skončil.
Postoj lidí ke změnám je velmi protichůdný (krásné slovo, že…). V méně uspokojivých životních fázích si změny toužebně přejeme – a když jsme spokojení, tak se jim bráníme. Na jednu stranu v sobě máme hluboce zakořeněnou touhu po stabilitě, neměnnosti, bezpečí, na druhou stranu nás ubíjí jednotvárnost a vidina dlouhodobého, obyčejného, stále stejného života.
Obecně vzato velmi dobře přijímáme pouze ty změny, která náš život vylepší, přičemž hodnocení toho, co je vylepšení a co ne, je velmi subjektivní, zkreslené našimi představami, strachy a dalšími stínovými projevy, nemožností vnímat život z širšího náhledu. Nezřídka se stává, že se
s určitým odstupem tato optika převrací a to, čemu jsme se nejvíc bránili, bylo ve skutečnosti tím nejlepším, co se nám mohlo stát. A naopak.
Situace, kdy nám vstoupí do života paní Změna Nepříjemná a my v tu chvíli nejsme na její návštěvu vůbec připraveni, máme chuť zabouchnout před ní dveře a zamknout je na deset zámků, je jedním z typických budíčků naší Vnitřní oběti (viz můj novoroční článek s výzvou pro rok 2018).
Spolu s ní se probudí naše strachy – ze ztráty jistoty a bezpečí, z toho co bude, z toho jak to zvládneme. Podle svého osobnostního nastavení buď upadáme do sebelítosti, smutku a beznaděje, nebo začneme zuřit a vztekat se. Ať tak, či tak, vstupujeme do odporu. Na nejhlubší rovině do odporu proti životu, protože právě skrze tuto změnu se život projevil.
Dobrá rada pro tento stav je Přijetí – ale jak přijmout to, co nás tak bolí, to, proti čemu se v tu chvíli brání každá buňka našeho těla, protože si čte ve starých záznamech našich osobních
i „všelidských“ bolestí a strachů?
Mně v tu chvíli jako první pomoc velmi pomáhají dvě věty, nebo spíš postoje, které mi
v podobných situacích odněkud z hlubin duše „přišly“.
Ta první: „Sice nechápu proč se mi to děje a nelíbí se mi to, ale věřím životu a určitě to nějaký smysl má a časem ho pochopím.“
A druhá: „Nechci to, ale třeba je to to nejlepší, co v tuto chvíli může být, a jiné možnosti by byly horší.“
Jako pomoc trvalou můžu doporučit meditace. Takové, při kterých si člověk nejen uvědomí, ale přímo prožije stav dokonalého buddhovského klidu a neměnnosti, tedy stavu, který je v nás stále přítomen, přestože si ho málokdo uvědomuje. Po tomto prožitku dokáže člověk žít s vědomím dvou částí sebe. Části, která je věčná a neměnná, a části, která se neustále pohybuje a mění ve formě našich činů, myšlenek, pocitů, emocí, tužeb a přání. V tu chvíli se život žije skrze nás. Vnímáme ho jako knihu, v níž jsme hlavním hrdinou, ale současně jejím čtenářem. Kdy jsme jako oceán, na jehož hladině někdy zuří bouře a vlnobití, ale v hlubině je voda klidná a nehybná.
Kdo chcete, můžete si jednu z těch snadnějších meditací vyzkoušet.
Je to tzv. Meditace na trvalou změnu*
Pohodlně si sedněte, zavřete oči a představujte si…
*z knihy Marsha Lucas: Přeprogramuj svůj mozek na lásku