Kompromis je slovo, které v nás asi příliš příjemné asociace nevzbuzuje. Není divu – vždyť kolikrát jsme už zažili situaci, kdy chtěl někdo dát na odiv své schopnosti a kompetence pro určitou vedoucí pozici, ať obchodní, podnikatelskou či politickou, a podtrhl je hlasitým slibem, že bude nekompromisní. Do tohoto slova zabalil mnoho slov dalších – že bude silný, schopný, zásadový, neuplatný, neovlivnitelný atd. Dělání kompromisů se pak může jevit jako slabost.
A přesto kompromisy všichni děláme. Je vůbec možné být v životě plně nekompromisní?
Kdo si myslí, že může žít zcela bez kompromisů, musí si pro sebe zvolit velmi osamělý život.
V mezilidských vztazích to totiž bez kompromisů nejde. Podle významového slovníku je kompromis určitá dohoda na základě vzájemných ústupků. Jako když dva lidé mezi sebou začnou stavět most, každý přidává kameny ze své strany a uprostřed se potkají. Oba mají dobrý pocit a most je stabilní. Aby stabilní opravdu byl, nejde jen o kladení kamenů, tedy o určité činy, ale o motivy, které jsou za nimi. Tedy pocity, s jakými most stavíme.
Vlastně je to velmi jednoduché – kompromisy děláme buď z pozice lásky, moudrosti a potřeby harmonie, nebo ze strachu a manipulace.
Touto optikou snadno rozlišíme, zda je určitý kompromis pro nás zdravý, či nikoliv.
Zdravý kompromis je ten, kdy sice děláme něco, co se nám dělat vůbec nechce, ale děláme to proto, že:
• chceme udělat někomu radost či laskavost
• je to součást určité dohody, rozdělení kompetencí apod.
• víme, že to, co je třeba udělat, se samo neudělá
• chceme přispět k určité harmonii
• …
Nezdravý kompromis děláme, jsme-li k němu manipulováni:
• nátlakem, výhrůžkami, strachem
• podsouváním pocitů viny a nedostatečnosti
• dalšími formami manipulace
Konkrétní příklad. Je večer, žena už je unavená, nejraději by zalezla pod deku s hrnkem čaje a knížkou, ale manžel se teprve vrací domů a ona jde místo toho vařit teplou večeři.
Dělá-li to proto, že ví, že manžel přijede unavený a teplá večeře mu udělá radost, je to kompromis zdravý. Pokud vaří kvůli tomu, aby „nebylo dusno, nebyly řeči, nebyly výčitky ještě týden“, už je k tomu manipulována. Další příklady vás jistě napadnou.
Trochu paradoxní jsou kompromisy dělané na základě domněnek, tedy sebemanipulací. „Manžel by se asi zlobil, že není teplá večeře“.
Kolikrát jsem už při terapiích slyšela věty „…to by se asi zlobil, to by mi asi neodpustila, to by si asi mysleli, že…“ S oblibou v těchto situacích pro odpověď zalovím u Baron Katie „Jsi si tím jistý(á)? Jsi si tím stoprocentně jistý(á)?“
Dosud jsem se držela tématu kompromisů v mezilidských vztazích.
Můžeme se ale podívat trochu dál (nebo výš?), a to na téma Životní kompromis.
Dá se shrnout do jediné věty, která mě právě teď napadla – a přijde mi dost výstižná:
Žijeme-li v posloupnosti nezdravých kompromisů, uděláme kompromis z celého svého života.
O tématu kompromisu mluví i Genový klíč 14*.
Dává stín Kompromis do souvislosti s Prosperitou.
Zamýšlí se nad tématem, čemu věnujeme svůj čas a jakou práci si vybíráme a proč. Kompromis souvisí se ztrátou představivosti a schopnosti věřit ve svou jedinečnost, se sklouzáváním do průměrnosti. Kompromis začíná v dětství, kdy přebíráme stínový svět našich rodičů a učitelů. Většina dětí sní o tom, že jednou budou hvězdou v určitém oboru, dospělí to berou jako přechodnou fázi jejich dospívání. Ve skutečnosti se dětské sny vznášejí na velice vysokých frekvencích a pokud by se jich mladí lidé nevzdávali, nakonec by je přivedly tam, kde můžou vyniknout. Sny většiny dětí pošlape vzdělávací systém, tam se děti učí spojovat práci s nudou a zbytečným úsilím a dřinou. A když nás nebaví, co děláme, nemůžeme vyniknout. Kompromis nám nikdy nepřinese hojnost, protože z nás dělá vykonavatele, ne tvůrce. Nutí nás fungovat jen jako kolečko v kolektivním soukolí. Kompromis popírá možnost šťastných náhod a synchronicit, je to země nikoho.
Na vyšší frekvenci se objevuje dar Zdatnost. Ta provází jedince, který miluje to, co dělá. Nese s sebou výkonnost, nadšení, styl a pružnost. Znamená to spontánně přepínat mezi tvořivostí a logikou, současně jednat i naslouchat a reagovat na okolí. Tito lidé se nebojí dělat věci inovativně a po svém, ale neodmítají ani rady druhých, což z nich dělá skvělé týmové hráče. Zdatnost se nebojí úspěchu nebo moci a na každém kroku vyzařuje sebedůvěru. Toto pole je zdrojem blahobytu.
Tak se teď zkuste zamyslet, čím jste chtěli být jako malí? Jaké jste měli sny a fantazie? A které z nich se vám podařilo zrealizovat, i když třeba v jiné formě, než ve které jste si je snili?
Přemýšlela jsem o tom … chtěla jsem v určitých obdobích být učitelkou (a učím, na svých seminářích), zvěrolékařkou (dělám veterinární psychosomatiku), kriminalistkou (detailně pátrám po příčinách nemocí) a spisovatelkou (zatím na tomto blogu). Vlastně je to docela vtipné, že pokud se životu nebráníme, tak nás přivede tam, kam už v dětství víme, že máme jít.
*Richard Rudd: Genové klíče (v překladu Markéty Doubravské)