Vyšli současně se mnou z podchodu u nádraží, v šedivém zimním ránu. Dva ošuntělí pánové, zřejmě bezdomovci, a loučili se halasným pokřikem kamarádů z mokré čtvrti.
„Tak ahóój kámo.“ „Ahóój.“ Jeden z nich pomalým plouživým krokem odcházel a druhý se zastavil. Podíval se na odpadkový koš a vzápětí z jeho úst zaznělo nadšené bezprostřední
„Jééééé.“ Zvědavost mě přiměla zastavit a podívat se na zdroj jeho nadšení. A nahoře, na hromadě odpadků, ležely noviny. Sport. Úhledně poskládané. Nějaký ranní čtenář si je koupil, prolistoval v tramvaji a odložil, aniž tušil, že se stanou součástí příběhu.
„Počkééééj, kámo, pojď sem… něco tu pro Tebe mám. Dívej – Sport – a dnešní. Pojď sem, na, tady ho máš, Tebe sport přece baví. No tak pojď honem.“
A on se otočil. Vrátil se. Popadl svého parťáka do náruče a v jeho pohledu a v procítěném „děkuji ti, kámo“, bylo všechno. Prastaré chlapské přátelství, spojenectví, rytířství, čest, vděčnost, čistota. Na chvíli se zastavil čas.
Mám ráda příběhy, které se žijí, lidská propojení, která se neplánují. A ráda vnímám i to, co je za nimi. A bylo mi z toho moc hezky. Tak ať je vám také…