Tento text o Odpuštění jsem napsala už před dvěma a půl lety. Je stále aktuální a nenacházím důvod v něm cokoliv měnit. Nahrála jsem ale na letošních meditačních pobytech rozšířenější postup odpouštěcího procesu, proto ho zveřejňuji znovu. Stejná slova – která určitě stojí za připomenutí – s novou nahrávkou.
Schopnost odpouštět je jedním z rysů zralé osobnosti. Je to jeden z předpokladů pro fungování zdravých mezilidských vztahů a jeden z prvních kroků k léčení těla i duše. Pojďme se trochu zamyslet nad tím, co to znamená plně odpustit a proč to není úplně snadný proces.
Už tím, že je lidské žití založené na vzájemných interakcích, vzniká možnost, že někoho zraníme nebo někdo zraní nás. Ať už úmyslně, nebo nevědomě. Druhý případ bývá častější. Po překonání prvotního otřesu a po prvních reakcích, které bývají buď represivní (zaměřené dovnitř formou lítosti) nebo reaktivní (zaměřené směrem ven formou výbuchu hněvu) a při kterých se uplatní především reaktivní a emoční části našeho mozku, nastupuje určité zklidnění. V této fázi reaktivní část mozku utichá a řešení se přesunuje do mentálních vrstev, které jsou opět vydatně podporované emočními.
V tuto chvíli se začínáme dostávat do vnitřního rozporu.
Něco uvnitř nám brání plně odpustit – a nemůžeme tuto část sebe označit jako „špatnou“, protože má evoluční význam v rámci rozvoje lidské morálky. Lidé jsou v zásadě morálními bytostmi a mají v sobě zakořeněný smysl pro spravedlnost. A když nám někdo ublíží, začne tato část říkat „to není správné, musí za to zaplatit, musí být potrestán“. Tento vzorec je okamžitě posílen záznamy našich dřívějších zkušeností a naše mysl kolem něho splete logický rámec a dá mu nálepku „Pravda“. Ta naše a jediná. Událost, která se stala, je pak nám i okolnímu světu předkládána pod tímto filtrem. V takové chvíli dokážeme tuto situaci i „zaklít“ svým prohlášením „To mu (nebo jí, nebo jim, nebo si) nikdy neodpustím, to je neodpustitelné“. (Komu teď naskočila asociace na Neodpustitelný hřích, nebo Odpuštění skrze Odpustky, může si volně popřemýšlet.)
Na druhou stranu v sobě všichni máme část, která po odpuštění bytostně touží a tichým hláskem nás k němu vede. Tato část si je plně vědoma toho, že jsme součástí větších příběhů, že jsme na určité úrovni všichni spojeni, a že tím, co si nejsme schopni odpustit, se od sebe oddělujeme. Kdybychom život dokázali plně vnímat z této úrovně, ztratilo by odpuštění svůj smysl. Už by nebyl nikdo, kdo by ublížil, ani ten, kdo by se cítil ublížený, a nebylo by co odpouštět.
Do odpouštění se nám někdy nechce. Můžeme mít pocit, že odpuštěním zbavíme toho, kdo nás zranil, jeho zodpovědnosti (raději neříkejme jeho viny). Tak to ale není, skutky zůstávají zaznamenány v předivu času. Snadněji to tak vnímají ti, kteří mají pevnou důvěru ve vyšší milující spravedlnost, ať už ji nazývají jakkoliv. Při odpouštění jde především o to, abychom ze sebe uvolnili pocit křivdy, hněvu, lítosti. Ty v nás jinak zůstanou uloženy v podobě emočních záznamů, oslabují nás a v určité chvíli na ně tělo začne reagovat třeba až rozvojem nemoci.
Dokážeme-li odpustit, dáme tím veliký dar sami sobě. Je to náš návrat k Životu.
Odpuštění neznamená, že se nám daná situace vymaže ze vzpomínek, ale zůstane tam od této chvíle uložená jinak. Ne jako spouštěč nebo posilovač dalších emočních zranění, ale jako zkušenost a součást našeho učení. To, že druhému odpustíme, neznamená, že se automaticky obnoví důvěra. Důvěra se musí pomalu a od základů stavět znovu. Bez záruky, že se to podaří. Ale bez odpuštění se důvěra neobnoví nikdy.
Odpuštění je relativně snadné pouze na mentální rovině, kdy stačí chtít odpustit a vyslovit tento záměr nahlas nebo v duchu svými slovy. Neuvolní se tím ale naše emoční vazby k této události a při vhodném spouštěcím impulsu se ublížené pocity vrací. Navíc je silně rozpoznáme ve svém těle (stažení, tlak, změna postoje nebo výrazu, slzy vstupující do očí).
Když jsem se kdysi zamýšlela nad tím, co brání uvolnit i tyto vrstvy, přišla mi odpověď krátce po sobě dokonce dvakrát ** a byl to přesně ten střípek, který chyběl. Abychom odpustili, musíme nechat něco zemřít. Musíme projít obdobím žalu, smutku, pláče, musíme se něčeho vzdát. Velmi často svých představ, očekávání, jistot, nadějí a snů. Třeba představ o tom, že nás někdo miluje navždy. Nebo že nám bude nadosmrti věrný. Nebo své důvěry v někoho. Pocitu, že máme jistou moc. Že nás někdo ocení, že s námi bude souhlasit atd. Musíme si dovolit prožít smutek a zklamání. Odpustit znamená vzdát se veškeré naděje na lepší minulost.
Když se nám nedaří někomu odpustit, ptejme se: Čeho se nechci vzdát? Na čem v této situaci lpím? Jaké mé přesvědčení nebo očekávání musí zemřít?
Častokrát je ještě náročnější a bolestivější proces než odpuštěním druhým odpuštění sobě. Naučit se přijímat své omyly a chyby jako obraz své lidskosti, která je postavena na učení a zkouškách, a ne optikou viny a sebeodsuzování. Schopnost odpustit sám sobě je velmi ovlivněna tím, co máme vtištěné z prvních tří sedmiletí našeho života a těsně souvisí s tématem vnitřního dítěte.
A ještě jedna poznámka. Věta „Musíš odpustit“ je jednou z velmi častých laických i odborných rad, které bývají nezřídka pronášeny tónem „Běž si koupit rohlík a bude to dobré“. S ohledem na hlubší rozměry, které odpouštění má, to samozřejmě tak jednoduché není, a setkávám se pak při terapiích s lidmi, kteří mají veliké výčitky z toho, že nedokázali plně odpustit. Vlastně sami sobě nemůžou odpustit, že nemůžou odpustit. A to je pořádná mentální smyčka.
Pokud téma Odpuštění právě řešíte, můžete vyzkoušet krátkou zvukovou nahrávku. Provede vás nejprve třemi kroky odpuštění. Nejdříve prosíme o odpuštění člověka, který nám ublížil. Může se to zdát paradoxní, ale vše se tu děje na principu akce a reakce a zcela jistě jsme se něčím neharmonicky projevili i my vůči němu – třeba jen negativní myšlenkou nebo energií, kterou jsme k němu vyslali. Následně odpouštíme jemu a ve třetím kroku sobě. V další části nahrávky se zaměříme na informační prostor vztahu mezi námi a osobou, které odpouštíme. Necháme z tohoto prostoru uvolňovat neharmonické energie a informační struktury a následně prostor vztahu zaplňujeme světlem nejvyšší harmonie. Nepracujeme v prostoru druhého člověka (to je proti nákonům etiky práce), pouze v prostoru vzájemného vztahu. Na závěr uvolníme napětí z těla. Někdy je třeba provádět tento postup opakovaně. A pokud se nedaří, velmi doporučuji zamýšlet se nad tím, „co musí zemřít“.
Pro hlubší ponoření do tématu doporučuji knížku a film – William Paul Young: Chatrč.
*https://www.pronaladu.cz/abychom-odpustili-musi-neco-zemrit/
*Gary Chapman: Láska jako životní styl
Děkuji, ten klidný hlas mi chyběl.
Krásně a srozumitelně jsi to napsala. A i když už jsem to slyšela, při čtení textu mám pocit, že se dostávám do větší hloubky pochopení a přijetí.
Dobrý den Gábi,
děkuji za Tvůj hlas, nahrávku. Odpustila jsem a našla v sobě opět klid.
Děkuji Hanka
To jsem moc ráda, děkuji