Vedla jsem nedávno seminář o Germánské nové medicíně (psala jsem o ní zde). Jedna z jeho posluchaček se mě zeptala, jestli tedy stačí, když člověk najde a pochopí spouštěcí konflikt onkologické nemoci a začne se automaticky uzdravovat. Před pár dny se mě kdosi zeptal podobně. V duchu jsem se pousmála. Hlavou mi pak běžely vzpomínky na terapeutická sezení, při kterých z úst mých klientů zazněla slova „jo, to mi dává smysl a jdu do toho“ a na sezení, při kterých jsem slyšela jenom „dobře, zkusím to“. Cítíte ten rozdíl? Rozdíl mezi hlubokou touhou a pouhým pokusem. V těchto slovech je odpověď.
V ideálním případě by to fungovalo tak, jak zaznělo v položených otázkách. Nalezneme-li konflikt, který spustil v těle určitý biologický program zvaný nemoc, a vyřešíme-li ho, převedeme organismus do fáze hojení. Pod slovem hojení si ale nelze představovat nic idylického, je to fáze, ve které nastupují velmi nepříjemné symptomy, své role se ujímají viry, bakterie, hojí se ovládací body v mozku, nastávají krize atd… po ukončení této fáze by se měl organismus dostat do normy. V realitě to tak jednoduché není. Konflikt se často opakuje, nedokončují se hojivé fáze, ty jsou navíc nezřídka blokovány nevědomými medicínskými zásahy, nastupují negativní emoce jako bezmoc a strach atd.
U onkologických nemocí se přidává několik dalších aspektů. Jednak jsou to nemoci svým způsobem velmi „vychytralé“ – onkologické buňky dokážou přechytračit i imunitní systém, kdy se navenek umí vylučováním určitých proteinů maskovat. Také si, laicky řečeno, umí vypnout program buněčné smrtelnosti, vytvořit si vlastní cévní systém a zotročit buňky ve svém okolí. Navíc se veškerá onkologická onemocnění opírají o velice silné informační pole, ve kterém je ukotveno slovo „nevyléčitelnost“ – s tímto polem se propojí každý, komu je sdělena onkologická diagnóza, což se projeví během okamžiku prostřednictvím strachu, paniky, zoufalství, bezmoci a dalších silných a energii odebírajících emocí.
K překonání těchto programů je potřeba mít pevný záměr a vyvinout značné úsilí.
V článku O síle úsilí jsem psala o paní Jitce, která se postupně dostává kombinací medicínské léčby a obrovského vlastního úsilí ze závažné onkologické diagnózy. Když jsme spolu před několika dny hovořily a ona mi opakovaně děkovala, říkala jsem jí, že musí děkovat především sobě – já jsem jí při prvním setkání nabídla cestu, kterou nabízím všem svým klientům. Je na každém z nich, nakolik se této cestě odevzdá. Nakolik sobě a této cestě bude důvěřovat a kolik úsilí do ní vloží.
Co toto odevzdání, kromě zmíněného odhalení spouštěcího konfliktu, obnáší?
• zanechat konflikt v minulosti a nevracet se k němu
• odpustit všem jeho účastníkům i sobě (že to není snadné jsem psala tady)
• udělat třeba i velmi razantní a zdánlivě bolestné změny ve svém životě
• ujasnit si, proč se chci uzdravit a co pro to udělám
• bez odkládání začít naplno konat (bioinformační mentální techniky, meditace, strava, pohyb…)
• bez uhýbání jít do každé doprovodné emoce, respektovat ji a zpracovat
• dělat věci přinášející radost, učit se a otevírat se novým možnostem
Neříkám, že je jednoduché odevzdat se tomuto procesu naplno. My lidé jsme určitými stínovými frekvencemi programováni k lenosti, flegmatismu, polovičatosti a uhýbání před zodpovědností. Sama taková umím být. O to víc mě pak dojímají lidé, kteří mi řeknou třeba to, že za celý rok ani jeden den nevynechali sérii bioinformačních postupú, které jsem je naučila, že mnou namluvenou meditaci poslouchali i na Vánoce, že se podle nahrávky Odpuštění postupně zbavují všech dlouholetých křivd … jsem vděčná, když vidím, jak tito lidé jako součást svého uzdravování nově prožívají život, jak se mění jejich postoje i energetické vyzařování.
O polovičatosti a odhodlání mluví Genový klíč 29*. Pár slov z něho… Naši budoucnost tvoří spíše energie za našimi činy, než činy samotné. A není v životě nic, co by stálo za to dělat, pokud to neděláme s plným odevzdáním. Pokud se o něco pokoušíme jen napůl, nemusíme se pokoušet vůbec. Naše činy pak nemají sílu a směr, proto nemůžou přinést úspěch. Jen to, co se děje s plným nasazením, má v sobě zárodek úspěchu.
Stínová frekvence Polovičatost nás okrádá o možnost podílet se na životním tajemství. Udržuje nás v roli oběti osudu, ne v roli hráče ve velké hře. Hrajeme pak nudné role plné utrpení. Když děláme něco polovičatě, chováme se nepoctivě k sobě a k životu. GK 29 souvisí s tématem cyklů. Odevzdávání působí v cyklech, na konci cyklu se vše buď automaticky obnovuje, nebo nechá vše za sebou a odevzdá se něčemu jinému. Lidé se musí propracovat svými přirozenými cykly touhy, dokud nedosáhnou přirozeného dokončení. Pokud se z nich vymaníme předčasně, dojde k dalšímu cyklu stejných vzorců zkušeností, dokud vše skutečně nedokončíme a nepoučíme se z lekcí. Stín 29 drží lidi v opakujících se vzorcích, protože se nezabývají procesy až do jejich přirozeného dokončení. Skutečné odevzdání má dost energií na překonání překážek – polovičatost se vzdá při prvním náznaku potíží. Opustíme-li něco příliš brzy, zůstaneme ve stejné staré smyčce. Tento stín nás učí chápat hodnotu vlastních zkušeností. Vrhá nás do náročných zkušeností, ve kterých je prověřováno naše odhodlání. Polovičatost si neustále dělá starosti, kam naše cesta vede a zda jsme udělali správné rozhodnutí, nutí nás podléhat vlastním pochybnostem.
Dar Odevzdání nepodléhá tlakům a požadavkům od druhých, ale otevírá se hlubokému spojení se směrem životní síly uvnitř nás. Lidé s tímto darem mají talent nestát životu v cestě a jejich život se pak odvíjí mocnými mytickými cestami. Odevzdání se podobá důvěře, která proudí jako mocná řeka z hloubi našeho bytí do našich činů. Odevzdání v sobě nese semena cílů. Cíl ale není důležitý – důležité je odhodlání jít po této cestě až do konce. Život je protkán cykly uvnitř cyklů, některé trvají pár minut a nejdelším je náš lidský život jako celek. Jeho průběh určují tisíce malých rozhodnutí, každé učiněné se stejným odhodláním. Definice slova závazek nemá co do činění se společenským očekáváním, ale s vyslovením „ano“ životu a vlastnímu vnitřnímu vedení. Skutečný závazek je energický dynamický pocit uvnitř naší bytosti, ne společenský nebo morální požadavek. Skutečný závazek trvá tak dlouho, jak trvá. Když je např. cyklus určitého partnerského nebo jiného mezilidského vztahu u konce, tak je u konce, a obě strany to cítí stejně. Vztahy uzavřené s tímto závazkem obvykle končí čistě, bez emočních turbulencí. V úrovni daru formují vztahy děj našich životů a jsme jim vděčni za to, jak nás obohacují, a nebereme je jako úspěch či neúspěch. Lidé s tímto darem mívají často v životě štěstí, k němuž jim otevírají cestu odhodlaná rozhodnutí. Nemohou být vedeni druhými, neposlouchají učitele a guru, nepodléhají tlaku očekávání druhých. Jejich rozhodnutí jsou jednoznačná, proudí z břicha jako mocné klidné teplo celou bytostí. Rozhodnout se znamená plně se tomu odevzdat, dodržení tohoto závazku nevyžaduje velké úsilí, pouze podvolení se. Tento dar souvisí i s podnikáním. Prosperita závisí na odhodlání a odevzdání. V podnikání existuje mnoho cyklů, které začínají, končí a zase začínají. Finanční úspěch nelze měřit jediným cyklem ale odhodláním a jistotou při rozhodování. Když zůstaneme věrni určitému směru, který se zdál neúspěšný, otevřou se nové příležitosti vedoucí k úspěchu.
Na úrovni siddhi se u GK 29 objevuje Oddanost. Z tohoto siddhi povstaly všechny směry bhakti jogy, což je cesta oddanosti, cesta srdce. Jsou to cesty sebeodevzdání, kdy ztrácíme sebe v někom nebo v něčem jiném (tím „něčím“ může být i naše poslání). Pokud dar přeroste v siddhi, dojde k něčemu mimořádnému – všechna láska, která byla vlévána do předmětu oddanosti, začne nyní z celého vesmíru proudit zpět do oddaného. Ten od této chvíle použivá pro všechno, včetně sebe, jediné označení – Milovaný. Kamkoliv jde, je jeho srdce dojímáno všemi a vším, často se tito lidé stávají básníky či služebníky druhých. Jsou doslova uchváceni láskou. Jsou ponoření do hlubiny svého srdce a důvěřují mu nade vše.
*Richard Rudd: Genové klíče (v překladu Markéty Doubravské)