Dnešní rozhovor se starším z mých synů mi připomněl otázky, které mi občas šly hlavou v době jejich dětství, a moje dilemata, jakým způsobem se v dnešním světě vlastně synové mají vychovávat. A opět se ukázalo, že čas přinese odpověď na každou z našich otázek.
Když dnes přišel dvacetiletý syn domů, spatřila jsem v jeho obličeji něco neobvyklého – oteklý ret a na něm krvavou ránu. A vyslechla jsem historku o tom, jak jel včera v podvečer tramvají, kde si ho jako terč svých vtípků a posléze i hrubých urážek vybrali tři mladíci. Čím méně pozornosti jim syn věnoval, tím více své slovní útoky zesilovali, až dosáhli pomyslných hranic synovy trpělivosti. V klidu, ne pod vlivem afektu, se syn zvedl a nejhlučnějšímu z těchto mladíků, stokilové hromadě svalů a sádla, řekl jednu údernou větu na svoji obranu. Ta zapůsobila jako rudý hadr před očima býka a odpověď na ni přišla v podobě rány pěstí do spánku. Potom přišla ještě jedna. A třetí do čelisti. Syn také několik ran a kopanců rozdal a celou akci ukončili zbývající dva mladíci, kteří svého rozběsněného kumpána odvlekli z tramvaje ven. Pro mého syna to byla první rvačka v životě.
V první chvíli jsem si vůbec nebyla jistá svým postojem k této situaci. Přišlo pár myšlenek na to, co všechno se mohlo stát, na možné fatální následky ran do spánku, na zasažení oka, třeba i na zahození dvacetitisícové investice do ukázkového srovnání chrupu, na psychické následky… Ale silnější než tyto obavy byl dobrý pocit z toho, že se syn postavil sám za sebe a určil své hranice.
Vím, proč je to pro mě tak důležité. Jako první dítě k nám přišla dcera – sice dost akční, ale holčička. Když jsme si po šesti letech zvali druhé miminko, moc jsem si přála druhou dceru. Především proto, že jsem si vůbec neuměla sama sebe představit jako matku syna. Chlapečci pro mě představovali cizí svět, svět soutěživosti, sportu, dynamičnosti, zbraní, akčních her, techniky… a trochu mě děsila představa, že je mám tímto světem doprovázet. Mé myšlenky zřejmě doletěly do vyšších sfér, protože se nám postupně narodili dva synové s úplně odlišnými vlastnostmi. Oba odmalička hodní, klidní, přemýšliví, starší s velkým výtvarným nadáním, mladší se zájmem o knížky a vědu. Oba velmi citliví, vnímaví, nekonfliktní, spíše introverti, se silným smyslem pro morálku a spravedlnost. Za všechny tyto jejich vlastnosti jsem byla moc ráda. Zažili vlídnou nenásilnou výchovu, učili jsme je, že svět je hezké místo a že se každá situace dá řešit v klidu a nekonfliktně. Prošli vzděláváním ve vybraných školách, kde také nepoznali tvrdší střety s realitou. Neprocházeli zkouškami odvahy a odolnosti.
Z toho na druhou stranu pramenily mé občasné obavy, zda jsou tímto způsobem připraveni na život. Zda se budou umět za sebe postavit, zda budou umět vyřešit konflikty, zda nebudou před životem uhýbat. Zda něco v jejich výchově nemělo být nastaveno úplně jinak.
Starší ze synů oslaví za pár dní 21. narozeniny. Dospělost. Podle paragrafů je hranicí dospělosti osmnáctka, podle řady pro mě relevantních zdrojů nastává dospělost až ve věku 21 let, po dovršení třetího vývojového sedmiletí, kdy naplno dozrává mentální složka osobnosti. Možná je ve včerejším incidentu symbolika jistého přechodového rituálu. Ze syna nikdy nebude rváč. Ale ukázal, že v případě potřeby umí vystoupit a ukázat sám sebe, postavit se proti hlouposti a omezenosti, proti nespravedlnosti, že bude umět ochránit svoji dívku a jednou i své děti. Ukázal, že navzdory mým pochybám je na život velmi dobře připraven. Děkuji, Adame 🙂