Setkávám se někdy s otázkami, zda je vůbec pro vážně nemocného člověka přínosné navracet se k minulým událostem a pátrat po příčinách onemocnění. A zda to v člověku neprobouzí zbytečné pocity sebeobviňování, že si za svoji nemoc může sám nebo je nemocí jakýmsi způsobem trestán. Z mých zkušeností poměrně jednoznačně vyplývá odpověď „Ano“ na otázku první a „Ne“ na otázku druhou.
Vysvětlím proč: nejprve stručně z pohledu lidské biologie, potom z roviny lidské psychiky.
A na závěr doplním, jaká je nezbytná podmínka pro platnost odpovědi „Ano“ a „Ne“.
To, jak lidský organismus reaguje na změny v psychice, přesně popisují zákonitostí Germánské nové mediciny (podrobněji tady). Podle nich po nalezení a zpracování emočního konfliktu, který stál v počátku onemocnění, přechází kromě psychiky do hojivých fází i příslušný orgán těla a jeho ovládací bod v mozku. Z tohoto pohledu je nalezení tohoto konfliktu základem léčení. Navíc má podle pátého zákona dr. Hamera každá nemoc svůj biologický smysl, je to logická odezva organismu na to, co se děje v psychice – nepracuje se tu s konceptem viny, trestu, omylu, ani osudu či náhody. Pokud pacient tyto zákonitosti pochopí a přijme, nemá žádný důvod pro sebeobviňování, ani pro obviňování někoho dalšího.
Z pohledu psychiky je tato výprava do minulosti neméně důležitá. Představme si situaci, kdy je člověku sdělena závažná diagnóza, např. onkologického onemocnění. Vyslechne výsledky vyšetření a návrh posloupnosti léčby. Chemoterapie, ozařování, operace. A datum nástupu na léčbu. V tu chvíli se objeví na vědomé i nevědomé úrovni strachy a úzkosti. Rozdíl mezi strachem a úzkostí je ten, že strach bývá „z něčeho“, úzkost je spíše existenční stav, který vystupuje z nevědomí. Na vědomé úrovni má člověk strach z průběhu nemoci, z nežádoucích účinků léčby, ze ztráty zaměstnání a finančních příjmů, z neschopnosti se o sebe postarat atd. Tyto strachy jsou posíleny méně vědomými až nevědomými strachy – z neznáma, z nejistoty, ze smrti, z neschopnosti ovlivňovat a mít pod kontrolou svůj život, ze ztráty svobody… Vnímá to tak, že k jeho onemocnění vedly pro něj zcela neznámé faktory, které spustily určité ohrožující procesy v těle. Je vržen do procesu léčby jako do proudu neznámé řeky. Má zničující pocit, že se vše děje nezávisle na něm a on nemůže dělat nic jiného, než se podvolit a čekat. Kromě strachu cítí bezmoc a beznaděj.
Ve chvíli, kdy tento člověk začíná chápat, že to, co probíhá v jeho těle, je logický proces, který má jasně daný začátek a předvídatelný průběh, začíná překonávat svoji bezmoc skrze aktivnější a odpovědnější postoj. Tělesný stav, který nastal, postupně přijímá jako danost, jako určité hranice, uvnitř kterých ovšem zůstává plně svobodným a odpovědným. Uvědomuje si, že pořád je ještě spousta věcí, které ovlivňovat může.
Především jenom on sám určuje svůj postoj k nemoci. Jenom on sám může vyřešit a uvolnit onen spouštěcí konflikt, který spustil v jeho těle biologický program, tedy nemoc. Sám je schopen určitým způsobem řídit další vývoj svého onemocnění – protože už chápe, jak silně konfliktní situací je sama nemoc, změnou svých emočních reakcí může předcházet tzv. iatrogenním konfliktům (konfliktům z diagnózy), které mají velký vliv na růst tzv. metastáz.
On sám nastavuje svůj postoj k lékařům a způsob komunikace s nimi. Dostává se do pozice dospělé komunikace, tzv. z očí do očí – nesklouzává do podřízenosti a servility, ale ani do odporu či nesnášenlivosti. Mnoho pacientů se mnou sdílelo zkušenost, že když začali s lékaři takto přímo komunikovat, dokázali si na ně v nabitém programu udělat více času, vysvětlovat, zvažovat jiné možnosti atd.
Jenom on sám je schopen, s respektováním oné danosti, za sebe rozhodovat. Rozhodnout se, které věci chce v této době změnit, přehodnotit, vyřešit, se kterými lidmi se chce a se kterými naopak nechce potkat, Jakou léčbu přijme a jakou odmítne. Jestli půjde pouze cestou klasické medicíny, nebo přidá alternativní metody. Nebo k nim přejde úplně. To vše je v jeho rozhodovací moci a nikdo nemůže rozhodovat za něj.
Dalším krokem k posílení je uvědomění si, že člověk sám má nástroje, kterými může do léčby zasáhnout. Tím nejsilnějším je lidské vědomí. S pomocí své mysli se můžeme účinně zaměřovat na informační rovinu svého těla a výrazně tím podpořit léčení. Kromě toho, že tato informační práce funguje, což je pro mnohé lidi překvapivé, je jejím dalším přínosem to, že mění zaměření pacienta z orientace na problém k orientaci na jeho řešení. Z oběti se tak stává tvůrcem.
Mnoho klientů mi řeklo, jak hodně jim pomohly tyto informace a jejich pochopení. Jakoby se chytili záchranného kruhu a přestali se topit. Přestože si dál byli vědomi závažnosti svého zdravotního stavu, velmi nepříjemných doprovodných efektů léčby, a také nejistoty svého uzdravení, přestali se bát. Hodně z nich mi děkovalo za nahrávky „na míru“ sestavených léčebných vizualizací a informačních postupů. Jejich poslech a provádění jim celou dobu léčby bylo určitou kotvou, jistotou, že pro sebe sami něco dělají. Krásně to vyjádřila jedna má klientka. Řekla, že když odcházela z nemocnice se sdělenou diagnózou, připadala si obklopená temnotou. Když odcházela po první konzultaci ode mě, začalo do jejího světa znovu svítit slunce. A ona věděla v tu chvíli, že to dá.
Může se někdo ptát po smyslu hledání příčiny u člověka, který je už v terminálním stadiu své nemoci. I tady můžu sdílet zkušenosti. Zkušenosti s pochopením, hlubokým odpuštěním a smířením. Spouštěcí konflikt nemoci může být právě tím, co je ještě potřeba v tomto životě zpracovat a vyřešit. Tělo už sice může být tak vyčerpané dlouhodobou nemocí a léčbou, že nemá sílu zvládnout hojivou fázi konfliktu – člověk ale odchází v klidu a smíření, bez boje, beze strachu, a i to je možné považovat za veliký dar.
Slíbila jsem ještě uvést nezbytnou podmínku, za které toto vše platí. Tou podmínkou je, že je pacient ve vnitřním souladu s tímto pohledem. To znamená, že jeho tzv. referenční rámec připouští platnost těchto zákonitostí. Tedy že slyší, o čem s ním mluvím, dává mu to smysl, vnímá informace jako pravdivé, zapadají do jeho vnitřního prožívání a vyvolávají v něm pocit síly a odhodlání. Že chápe, že za přeměnu svého příběhu je zodpovědný jen on sám a nikdo jiný ho za něj změnit nemůže.
Proto se na začátku každého konzultačního setkání ptám, proč pacient přišel právě za mnou, čím ho moje práce oslovuje. Pokud přichází motivován především přáním nebo dokonce naléháním svých blízkých, je mnohem menší pravděpodobnost tohoto vnitřního souladu, než když sám cítí, že je to pro něj cesta k uzdravení.