Musela jsem se opět pousmát nad tím, jak na mě čas od času některá témata začnou vykukovat z mnoha stran, jak se proplétají konzultacemi, přátelskými rozhovory, jak přilétají i v náhodně zachycených větách, když jdu městem či jedu tramvají. Teď na začátku roku kolem mě opakovaně zavířily otázky, čemu se v životě věnovat, když chce člověk žít v souladu se záměry své Duše. Možná tyto otázky přicházejí jako dozvuky novoročních předsevzetí a zvolna odcházejícího odhodlání k životním změnám, kdoví…
Při jedné z terapií v minulém týdnu jsem naslouchala ženě, sympatické dlouhovlásce, můžeme jí říkat třeba Lenka, která se s blížící se čtyřicítkou rozhodla změnit svoji profesi. „Já bych tak ráda našla něco, co by bylo tím, k čemu mě moje Duše vede, ale nějak jí asi neumím naslouchat. Pořád se k ní obracím a ptám se, co tu mám dělat, a odpověď nepřichází.“ Pousmála jsem se, neboť jsem tuto otázku slyšela v životě už tolikrát… a dlouhá desetiletí to byla otázka, kterou jsem bez přestání pokládala i sama sobě, dokud se milosrdně nerozplynula v čisté svobodě slova Nevím.
Nechala jsem Lenku ještě chvíli mluvit, a potom jsem se jí opatrně zeptala, proč si myslí, že by jí její Duše měla tuto odpověď dát Zarazila se a nechápavě se na mě podívala, kam touto otázkou mířím. A najednou se slova začala vynořovat sama. A ta slova mluvila o tom, že Duše (nebo též bytostné Já nebo čisté Vědomí, na pojmenování nezáleží) je součástí čistého Bytí. A teprve naše ztělesněné Já, projevující se skrze Ego, což je samozřejmě velmi zjednodušeně řečeno, se tu zaměřuje na Konání. Tudíž by asi bylo mnohem smysluplnější pokládat své Duši otázky „Kým tu mám být? Jakým člověkem mám být?“ než otázku „Co tu mám dělat?“
„A není důležitější to, co dělám, než to, kým jsem?“, ptala se dál Lenka po krátké odmlce. Přemýšlela jsem, co odpovědět. Jakou jí dát odpověd ve světě, který je téměř plně zaměřen na Konání. A na výsledky tohoto konání. Ve světě, kde Bytí je pouhou neuchopitelnou abstrakcí bez většího praktického významu. Přitom všichni zažíváme chvíle, kdy se svět konání a aktivity zdánlivě zastaví a čisté Bytí promluví hlasem ticha. Jsou to chvíle, kdy se odkudsi vynořují ty nejhlubší existenciální otázky a ticho na ně přináší odpovědi. Jenom si toho často nevšimneme. Možná si nevšímáme ani toho, že se nám ze setkání s nějakým člověkem do paměti mnohem silněji uloží dojem, jak jsme se v přítomnosti toho člověka cítili, než co nám říkal a co dělal. A že se z mnoha navštívených míst a prožitých situací hlouběji uloží jejich energetický otisk, než přesný popis probíhajících dějů.
Kdysi jsem na svoji otázku, co tu mám dělat, abych naplnila smysl svého života, dostala od jednoho člověka odpověď, že se tím vůbec nemusím zabývat, protože to je jedno… že jsem přišla na Zemi se vzácnou esencí a že úplně stačí, když v ní budu a ona bude skrze mě proudit, a pak můžu ředitelovat velkému korporátu nebo někde uklízet a oboje bude rovnocenné. Až po delším čase jsem pochopila, jak to myslel.
Po chvíli následovala poměrně logická otázka: „A jak mám rozeznat, kým tu mám být?“ Neznám na ni jednoduchou odpověď. Podle mě je cestou jednak zpochybňování všeho, co si o naší identitě v tomto světě vytvořila naše mysl, a všeho, co jsme přijali od druhých. Tedy všech přesvědčení o sobě, všech nálepek, které jsme nalepili či nechali nalepit na naše pravé Já. A dále pokládání otázek sobě samým. Budu se cítit lépe, když si budu na všechno stěžovat, nebo když budu prožívat vděčnost? Budu se cítit lépe, když bude má mysl neustále obíhat chaotická kolečka mentálních smyček, nebo když v ní bude klid? Budu se cítit lépe, když mě budou ovládat emoce, nebo když je v sobě utiším a propustím je? Budu se cítit lépe, když budu vystupovat jako obět všeho a všech, nebo když přijmu odpovědnost za své prožívání? Budu se cítit lépe, když budu všechny i sebe obviňovat, nebo když se naučím skutečnost přijímat? Budu se cítit lépe, když budu se situacemi bojovat, nebo když v nich udržím soucit a laskavost? A tak dále. Odpovědi nedá mysl, vynoří se z nitra, ze srdce…
Vrací mě to ke dvěma zamyšlením, která jsem tu psala na podzim – O mocné hře na jako (odkaz) a O opravdové proměně (odkaz). Tak trochu hovoří o tomtéž… Všechno se teď mění takovou rychlostí, že by bylo divné, kdybychom se neměli proměňovat i my. A o směru svých proměn a svého vývoje máme naštěstí velikou moc rozhodovat sami.
A když se ještě vrátím k Bytí a Konání… Ony to vlastně vůbec nejsou protiklady, jsou navzájem spojené, jako vše v této existenci. Tím, že se dostáváme sami k sobě a jsme těmi, kterými máme být, tím, že se proměňujeme uvnitř sebe a projevujeme to i navenek, se jemně přelaďuje náš vnitřní magnet. A ten k nám potom přitahuje přesně ty lidi, situace, příležitosti, které k nám v tu chvíli patří… a život nás neomylně vede na místa, kde nás v tu chvíli potřebuje, a k činnostem, které máme v souladu se životem dělat. Vede nás ke smysluplnému Konání.