Z loňského roku mi ve vzpomínkách zůstal jeden hezký hřejivý příběh. A protože hezkých příběhů není nikdy dost, a protože není jenom hezký, ale v něčem může být i inspirující, přináším ho také sem. Příběh se odehrál v létě, ale vrátím se ještě o rok a půl dozadu, do doby, kdy do rodiny mých přátel přišel pan Monty. Přišel, respektive byl přivezen z útulku, kde se ocitl po záchraně z osady. Tedy z místa, kde border kolii můžeme s klidem nazývat bordel kolií, aniž bychom tím někoho urazili… Mlaďoch na prahu dospělosti, s chutí žít, ale i s různými strachy spojenými s nehezkými vzpomínkami na první měsíce svého života.
Všechno to, co v prvním roce svého života nezažil, teď dostával mnohonásobě. Lásku, pozornost, dlouhé vycházky přírodou, dobré papání a mazlení. Začal se proměňovat v dobře vychovaného elegána. Jak také jinak, když dostal od zvířecího krejčího do života krásný černý frak a bílou náprsenku k tomu. I strachů postupně ubývalo, ale přece jenom měl raději svůj klid, bezpečí, jistoty, bez větších změn a stresů. A možná si myslel, že jeho život poplyne v tomto dobře nastaveném směru poklidně dál.
Ale pak nastal jeden červencový den a na zahradě se objevil Šinter. Tedy – ve chvíli, kdy se objevil, to ještě nebyl Šinter, ale bezejmenné tří- až čtyřměsíční kotě, které přišlo odnikud. Hned při prvním letmém pohledu na něj nebylo možné si nevšimnout, že je to Montyho věrná kopie, jenom v kočičím těle. Vypadal jako druhá polovina jeho duše, která sem přiletěla z nebe. Začal se nenápadně procházet po zahradě a potom po terase. Monty byl v šoku. Monty tady žádného černobílého vetřelce nechtěl. Monty byl zralý na pořádnou dávku antidepresiv.
Kocourek si z toho ale vůbec nic nedělal. Možná si jenom pomyslel, že je přece jasné, že ho Monty miluje tou nejčistší láskou, jenom o tom ještě neví, tak mu to musí připomenout. A během dvou dní jako by tato myšlenka prokličkovala všemi zákoutími Montyho mysli a on pochopil, že má vlastně Šintera rád. V tu chvíli se probudil hluboce přátelský láskyplný vztah a ti dva už bez sebe neudělali ani krok. (Jazyková vsuvka – koho by, stejně jako mě, zajímal původ Šinterova jména, tak má ve slovenštině podobný význam, jako v češtině slovo Rošťák).
Když mí přátelé zjistili, že nikomu v okolí kocourek nechybí, a když náklonnost obou chlupáčů přetrvávala i do dalších dní, dostal Šinter kromě jména i příslib domova a dostatku dobrého papání. S jednou podmínkou – bydlet bude venku, v rozlehlé zahradě, v kůlně a v podobných místech, kde je dostatek pohodlných skrýší. Kdyby se v tu chvíli někdo díval Šinterovi do očí, možná by si všiml, že šibalsky přimhouřil oko a svým výrazem naznačil, že se ještě bude někdo hodně divit. A že když se rozhodl zařídit si šťastný život, s kompromisem se nespokojí.
Hned další den přistoupil k činu. Choval se nejdříve jako v jiné dny. Běhal neúnavně po zahradě, skákal ze čtyřmetrové střechy pergoly na zem, střelhbitě vybíhal na vysoké stromy a z nich několika skoky zpátky na zem. Pružný, obratný, jako artista. Popírač gravitace. A také adept na diagnózu ADHD. A potom, když se objevila venku moje kamarádka s kočičí hračkou, kterou nad ním zamávala, udělal vyloženě trapný, ani ne půlmetrový výskok, a při došlapu na zem si pochroumal nohu. Dovolil své nové rodině, aby ho odvezli na veterinu, aby zaplatili vyšetření, pak rentgen, pak konzultaci s ortopedem… aby nakonec získal verdikt rotační zlomeniny zadní tlapky s doporučením klidu a odpočinku. Inu, pro štěstí je třeba někdy něco obětovat, ale v tu chvíli už bylo jasné, že je Šinter tam, kde od začátku být chtěl. Nejenom v domě, ale v ložnici, uprostřed nadýchaných peřin. Na místě, odkud už cesta k venkovnímu bydlení nevede. Šinter se rychle uzdravil, bez operace, která byla zvažována a doporučována, a má se – jako v ráji.
(s poděkováním Z+M)