O opravdové proměně

Stále se ke mně navrací vzpomínka na nejsilnější okamžik letošních meditačních pobytů. Tento okamžik nebyl součástí programu, sestávajícího z desítek hodin povídání a meditací, a ani nevyvstal z mnoha sdílení a rozhovorů o přestávkách. Otevřel se jenom pro mě uprostřed jedné hluboké noci, jako by se zrodil z nekonečného ticha a jeho posvátnost doprovázel svit tisíců hvězd.

Byla to teprve druhá letošní noc na Rusavě a já jsem ten večer usínala s mnoha pochybnostmi. Přemýšlela jsem, jestli byl správný můj pocit, že by letošní pobyty měly být méně o „řešení“ a více o vnitřní proměně. Už od zimy mě jako magnet přitahovala knížka Dare to be Divine (Odvaž se být božský) od Richarda Rudda, autora Genových klíčů. Ty mě doprovázejí už desátý rok, a čím déle jsou součástí mého života, tím víc ke mně promlouvají jejich siddhi úrovně. Tedy úrovně, které vyprávějí spíše o budoucí úrovni našeho vědomí, o stavech Jednoty a Osvícení, a naše mysl povětšinou vůbec neví, jak je uchopit. Zná je naše duše. Naslouchá jim naše srdce. Zmíněná knížka je celá jenom o prožitcích siddhi, o tom, jaká je odvaha tyto úrovně žít. A nejenom, že mě tato knížka přitahovala, věděla jsem, že alespoň krátké úryvky z ní letos na Rusavu patří.

Jenomže… Když jsem tyto texty začala číst, naslouchala jim u mnoha lidí ve skupině víc mysl než srdce. Naslouchala a snažila se je zachytit, analyzovat, porozumět jim. „Proč je odvaha vidět ve všem krásu nazvána odvahou? Vždyť se to slovo k tomu vůbec nehodí. Proč by mělo být odvážné být jemní a laskaví? K tomu snad není potřeba odvaha.“ Atd. A tak jsem si o tom před usnutím přemítala, zda byl dobrý nápad proměnit slova této knížky ve zdánlivě nenápadnou nosnou melodii hrající na pozadí pobytů. A pak jsem usnula. Probudila jsem se uprostřed noci a nemohla jsem znovu usnout. Otázky se ke mně začaly pomalinku vracet.

Trochu teď odbočím. Ti, kdo jsou skalními mnohaletými čtenáři tohoto blogu, si možná na tento příběh vzpomenou. Příběh krásné andělské bytosti Ká, která se u mě objevila v terminálním stadiu rakoviny, a od prvního pohledu do očí jsme věděly, že se známe odpradávna. A obě jsme tušily, že přijela proto, abych ji doprovodila posledním půlrokem jejího života. Navenek jsme hrály hru na snahu o uzdravení, ale rozhodnuto bylo už ve chvíli, kdy jsme se poznaly. Vlastně to bude za dva týdny pět let, co odešla. Psala jsem o našem setkání tady (odkaz)… Od té doby mi Ká čas od času, spíše jen zřídka a prchavě, vstoupí do snu nebo do okamžiku, kdy procitám. Pocitem, obrazem, někdy krátkou větou. Vždy to považuji za vzácný dar.

A tu noc na Rusavě, uprostřed úvah a pochybností, ke mně přiletěla odkudsi ze světelných světů věta od ní: „Kolik si myslíš, že se tu chce opravdu proměnit?“ V té otázce bylo vše. A já jsem tiše  poděkovala, s vděčností mé milé Ká. Ráno jsem ten příběh vyprávěla. A ve druhé a ve třetí skupině také. A ta otázka jako kouzlo přesměrovala vnímání z mysli k srdci. Neptala jsem se, kdo se chce a kdo nechce proměnit. Ono se snad ani nedá použít slovo „chtít“, neboť skrze chtění se do siddhických úrovní vstoupit nedá. Spíš kdo je otevřený možnosti stát se úplně jiným člověkem. Vnitřně. Rozpustit oddělenost, být vším a všemi a přitom nikým, stát se čistou světelnou bytostí žijící v lidském těle, projevem Božství na Zemi. Aniž by o tom kdokoliv zvenku věděl. Vstřebávat skrze sebe utrpení celého světa a proměňovat ho v laskavost, vidět krásu i v té největší ošklivosti, vydat sám sebe ve službě celku… Kdo k tomu má odvahu? Kdo tomu dokáže říct Ano? A dokážu to já, plně, nebo si jenom něco nalhávám? V době, kdy odešla Ká, se mými prsty na klávesnici úplně sám napsal ještě jeden text (odkaz) – když si ho čtu, tak vlastně promlouvá o tomtéž.

Neptala jsem se, v kolika lidech se Ano rozeznělo. Ale tím, že přes sebe energii skupiny neustále nechávám procházet a vnímám ji, tak vím, že v některých ano. A že se v jiných objevily obavy. Nedůvěra. Pochyby. Strach. Je to tak úplně v pořádku. Život se vyvíjí skrze nás a my jsme jeho součástí, všichni společně i každý sám za sebe. Podle Genových klíčů máme tyto budoucí úrovně všichni už teď zapsané ve své DNA v podobě spících genů, a tak je jisté, že jednoho dne zazní Ano v každé lidské bytosti. Dříve či později, vlastně na tom vůbec nezáleží. A kdyby tu teď byla Ká, jenom by se pousmála…