Během končícího léta a začínajícího podzimu jsem se tu v několika textech dotkla tématu vnitřní proměny. A ochoty k této proměně, tedy otevření se možnosti stát se vnitřně úplně jiným člověkem. A jak se to občas s některými tématy děje, stalo se součástí barevného plátna, které je natažené kdesi vzadu za mou myslí, a čas od času z něho do mysli znovu vstupuje.
Další barvy tomuto plátnu přidávají moudré myšlenky z knih pana Alejandra Jodorowského, které si od konce léta ve volných chvílích, kterých zdaleka není teď tolik, kolik bych potřebovala, pročítám. A když jsem připravovala program podzimních seminářů, tak se tyto myšlenky začaly proplétat s mými úvahami o tom, kudy vede cesta k proměně.
Pan Jodorowsky píše ve své knize Cesta laskavosti o tom, že od mládí v sobě nesl touhu být dobrým, laskavým a velkorysým člověkem, s hlubokou vírou v Boha. A přitom si dobře uvědomoval, že v mnohém takový není. A tak si na tyto vlastnosti začal hrát. Pracoval na tom vytrvale po celý svůj život. Napodoboval nenásilné chování, byť v té době uvnitř takový nebyl a byl by schopen pobít celou armádu. Podobně napodoboval laskavost, velkorysost, nesouzení… Cítil, že jediným řešením je víra, a on žádnou neměl. Začal proto napodobovat věřícího člověka plného víry, i když sám nevěřil. Sám říká, že neví, zda je to univerzální postup dobrý pro každého, ale pro něho dobrý byl, neboť se tyto jeho postoje, původně předstírané, postupně pevně integrovaly do jeho povahy. A zřejmě to tak je, protože v druhé části knihy mluví několik známých osobností o Alejandrovi a všichni zmiňují na prvním místě jeho dobrotu a laskavost.
Když jsem tyto věty četla, začaly se vynořovat obrazy jedné meditace, a já věděla, že ji mám do programu podzimních seminářů zařadit. Že je to důležité. Zažít pocit, jaké to je, když se uvolní alespoň část nánosů, které naši vnitřní proměnu dosud nedovolují… a jaké to je, stát se alespoň na chvíli nádherným a mocným andělem. Andělem, který není usmívající se bytostí sedící kdesi na chundelatém obláčku, ale je ztělesněním čistého milosrdenství, s nímž pomáhá vstřebávat a proměňovat utrpení světa a dívá se očima čistého soucitu
Může se to na první pohled zdát jako paradox. Opakovaně tu píšu o tom, že nás letošní rok nemilosrdně tlačí k pravdivosti – a teď tu doporučuji hrát navenek něco, co třeba ještě vůbec není naší přirozeností. Jenomže… právě to vyžaduje absolutní pravdivost. Pravdivě si přiznat, které šmouhy ještě tlumí naše vnitřní světlo… a světlo skrze ně nechat prozářit, byť by to bylo třeba trochu „na sílu“.
Možná znáte příměr o hodném a zlém vlkovi, které uvnitř sebe máme, a o tom, že je jenom na nás, kterého z nich živíme. Možná je čas nechat z nás mluvit a jednat toho hodného… i kdyby ten druhý v pozadí stále ještě cenil zuby a sem tam si pošmáknul na dobrém obědě.
Může to zkusit každý… představit si, že jdeme životem jako laskavá světelná bytost, v odvaze a síle a přitom se soucitným pohledem a přijetím všeho a všech. Tiše, aniž by o tom kdokoliv věděl. Mluvit v tomto naladění se svými blízkými, vstupovat tak na pracovní porady, chodit tak městem… a přistupovat tak i k sobě samým. A v těžších chvílích se ptát, jak by teď mluvil a konal anděl, kdyby byl na našem místě. Jak by se na tu situaci dívala Láska. A možná se tím něco postupně promění.