Poohlédnutí

V pomalém čase svátečních dní se ještě poohlížím za rokem, který se krůček po krůčku blíží ke svému závěru. Ladím se na jeho průběh a zachytávám to, co z něho nejsilněji zůstává zapsáno ve vzpomínkách, a rozmýšlím, co z něho by se ještě mělo proměnit ve slova. Ne o všem se dá psát, samozřejmě…

Myšlenkami mi proběhla řada konzultací, seminářů, setkání, příběhů… ale asi není třeba se k nim vracet. Asi nejsilněji ve mně zůstává seminář Cesta k moudré stařeně (psala jsem o něm už Tady), který by, slovy jedné z účastnic, měla dostat ke svým padesátinám každá žena (budu ho opakovat znovu na podzim)… a dále téma Hlubinné zranitelnosti versus důvěry, které jsem si po delším zvažování dovolila otevřít v létě na Rusavě a vrátila jsem ho znovu do předvánočních meditačních setkání (viz Tady) – tohoto tématu by se, slovy mými, měl dotknout každý člověk.

Dnes se mi ale pozornost stáčí mnohem silněji k sobě samé, ke svým prožitkům v tomto roce. Byl zvláštní. Myslím, že jsem letos mnohem víc než kdy dříve byla od vnějšího světa odpojená a velkou část času jsem trávila ve svém vnitřním světě nebo rozplynutá v nekonečnosti. Jako by nic z toho, co se teď ve světě kolem nás děje, nechtělo ani střípek mé pozornosti, jako by nestálo o jediný můj názor, jedinou moji emoci, jako by se mě vůbec netýkalo. Samozřejmě jsem nebyla úplně „mimo“, každý den jsem letmo proletěla titulky na internetu, abych věděla, čemu chtějí, abych věřila (cituji Pjéra la Š´éze), ale byl to pro mě jen jakýsi umělý konstrukt, divadlo, které už je spíš neuměle nakreslenou karikaturou skutečnosti, přičemž skutečnost už se žije jinde.

Možná trochu paradoxně jsem současně s tímto odpojením cítila velmi silnou vděčnost, procházela mi jako hřejivé teplo hrudníkem a potom jako teplá klidná síla celým tělem. Vděčnost za úplně běžné věci a situace, za lidi svého života, za své blízké a přátele, za to, kolik z nich jede životem na podobné vlně jako já, za věci, které mám, za šálek dobré kávy nebo čaje, za čistou vodu, za dobré jídlo, za horkou ranní sprchu, za to, že můžu dělat smysluplnou a naplňující práci, že můžu věnovat čas zkoumání života, za to, co sem skrze mě stále silněji přichází. Ne že bych si to neuvědomovala už dříve, to určitě ano, ale nebylo to tak často a v takové síle.

Do mých „osobních dějin“ vstoupí letošní rok jako rok, kdy jsem začala jezdit autem… ale to bych se tu už trapně opakovala, protože jsem o tom už psala a všude jsem o tom i mluvila. Ale ano, mám z toho skvělý hřejivý pocit a jsem moc ráda, že jsem tento veliký životní krok udělala. Beru ho také jako splnění „vyššího úkolu“ a jako signál vyslaný ke své duši, že její vedení beru vážně a že jsem připravená na další kroky.

Položila jsem si na závěr otázku, co mi v tomto roce přineslo nejvíc radosti… a byly to všechno vzácné dary z říší Matky Země. Byla to zvířátka – nemyslím tím jenom naše kočičí kamarády, přestože ti jsou určitě na prvním místě. Sice přišly letos smutné chvíle spojené s odchodem kocourka, ale přišly potom chvíle radostné, když k nám postupně přišly obě kočičí holčičky. Letošní rok se hodně točil kolem tématu komunikace se zvířecí říší, kolem léčení zvířat, kolem zvířecích příběhů, a tak asi není náhoda, že právě letos jsme se Zuzankou uspořádaly i semináře na tohle téma. Doteď z nich ve mně přetrvává velmi příjemný pocit.

Byly to i kameny – jednak ty, kterými nám kameničtí mistři vydláždili plochu pod domem, za branou, ale také krásné krystaly, které jsem obdivovala na výstavách. Několik z nich jsem přivítala u sebe doma a žasnu, jak postupně narůstá jejich síla. Dále to byly rostliny – osazovali jsme zmíněný vydlážděný prostor, tak jsem se na několik týdnů ponořila do plánování, objížděla jsem zahradnictví, vybírala, nakupovala… Výsledkem bylo, že jsme zasadili strom, purpurovou katalpu, a několik keřů, mezi ně jsem doplnila různé traviny, květiny, popínavky. Zbytek léta a podzimu jsem tudy procházela s neslyšným Achch. Dále to byla voda – týdenní intenzivní slaná koupel v moři, které mi už několik let hodně chybělo, a plavání v pastvinské přehradě, v místě milovaném od dětství. A byly to vůně – objevila jsem firmu Bewit, která vyrábí voňavé a energeticky velmi čisté esence, které se dají objednávat i ve formě malých vzorků za mírnou cenu, takže zkouším, kombinuji a nechávám se jimi unášet.

Když si předešlý odstavec po sobě čtu, znovu si uvědomuji, jak potřebuji kolem sebe vnímat čistotu a krásu, jak potřebuji tyto přirozené zdroje radosti… Nepotřebuji téměř nic z toho, co pro zábavu nebo pro radost lidem nabízí systém – ale to, co nabízí Matka Země, mi pomáhá ukotvovat se v pozemském žití, vidět tu smysl a naději. A ona to asi ví.

Na závěr připojuji odkaz na jedno video, které jsem shlédla už vloni, ale než jsem ho sem stihla dát, tak se „záhadně“ ztratilo. Možná k některým z vás promluví… A já nechám tento rok doplynout k jeho závěru a poprosím o slovo, které předznamená rok příští.