Doznívají ve mně střípky dojmů z předminulého víkendu, kdy jsme se sešli na semináři, o kterém jsem řekla ve chvíli prvních úvah o jeho uspořádání, že se bude konat jenom jednou. Jak jinak se postavit k semináři, do něhož jsem se chystala zhutnit program celých loňských meditačních pobytů, přičemž jsem tiše doufala, že se do něho podaří vnést i energie, které se těmito pobyty nesly (nahlédnout do nich můžete Tady).
Mohla bych tu dlouze psát o tom, v jaké intenzitě se celý víkend nesl, jaký dar to byl pro všechny, co tu byli, jakou vděčnost jsem v sobě cítila… a také že beru zpět „jenom jednou“ a časem ho zopakuji… ale není třeba to vplétat do slov. Přestože by přicházela snadno. Chtěla bych tu místo toho zmínit jedno téma, které se mi tam začalo v obrazech otevírat – přestože ho přenést do slov naopak tak úplně nejde. Zkusím to.
Téma semináře nás vedlo k hlubinným potřebám člověka (viz tady). Dotýkali jsme se svých vnitřních vrstev, které nás programují k tomu, že po celý svůj život, zjevně či skrytě, toužíme po přijetí, po lásce, po bezpečí, po uznání, po kontrole nad svým životem, po pochopení, po svobodě… a zvědomovali jsme si, jak tyto hlubinné potřeby ovlivňují naše prožitky a naše vztahy. S každou z těchto potřeb jsme potom vstoupili do hluboké meditace a nechali jsme ji v sobě doplnit, dosytit.
Někdy se mi stává, když provázím skupinu meditací, že mi současně problikne skrze mysl obraz. Nebo slovo. Nebo věta. Když cítím, že souvisí s tím, co říkám, tak ho plynule přenesu do slov meditace. Jindy vím, že je jenom pro mě. Na tomto semináři se mi otevřelo téma, na které jsem už malinko narazila v zimě a zkusila jsem se o něj podělit v textu Zrozeno samotou. Psala jsem o tom, jak se mi na kratičkou chvíli ukázalo, že kdesi v sobě neseme pradávný strach, který nás na některých úrovních neuvěřitelně blokuje, brzdí, nedovoluje nám žít naplno. Teď se mi tento obraz pootevřel o trochu víc. Spatřila jsem to, co si na logické úrovni uvědomujeme… ale teprve teď jsem to viděla „bez obalu“.
Spatřila jsem na chvilku obraz absolutní zranitelnosti. Obraz bytostí, které sem přišly bez jakéhokoliv návodu, bytostí, které zapomněly odkud přicházejí a kam se jednou vrátí, které netuší, jaký život tu mají prožít a jaký smysl naplnit. Bytostí, které jsou jako malé děti, vyslané na cestu tmavým lesem bez svítilny. To jsme my. Myslím si, přestože se tím dotýkám úrovní nedostupných naší mysli, že naše Duše tohle všechno věděla, že znala všechny odpovědi… ale ve chvíli, kdy jsme prošli skrze závoj zapomnění a udělali první krok do krajiny nevědomosti, se objevil prvotní strach. Představuji si, že „před závojem“ jsme věděli o našem zrození, o pobytu na planetě Zemi i o odchodu zpět „tam“ úplně vše… a nenapadlo nás, že je možné nevědět… a „za závojem“ jsme se ocitli v bodě připomínajícím zlomek sekundy před prvním seskokem z letadla… cesta zpět už neexistuje a o té před námi nevíme vůbec nic.
Možná nám až v tu chvíli došlo, že nemáme kompas, že nemáme mapu ani GPS, že nemáme žádný návod a ani telefonní číslo na záchrannou službu. Tak rádi bychom znali, kam položit nohu a kam nasměrovat další krok… Tak rádi bychom cítili potvrzení správnosti své cesty, tak rádi bychom vnímali, že nejsme souzeni a že jsme milováni i ve své nejistotě. Když se takto dokážeme podívat na lidský život, vidíme ho jako cestu hrdiny, který navzdory tomu, že vůbec nic neví, kráčí dál a staví si dočasné struktury svého života… buduje si síť opěrných bodů… a žije tak, jako by ona hluboká vnitřní zranitelnost, tvořící podhoubí všeho, ani neexistovala. Ona však na něj čas od času odněkud vykoukne. Skrze nenaplněné – a na úrovní hmotné reality nenaplnitelné – potřeby, skrze existenciální strachy, skrze stavy prázdnoty a beznaděje, v hraničních situacích nebo i ve chvílích, kdy si jenom tak přemýšlí o životě.
Když jsem se v dalších dnech k těmto otázkám volně vrátila, spíš jen letmým nahlédnutím, než že bych o nich intenzivněji přemýšlela, došlo mi, že jsem se dotkla dalšího z paradoxů existence. Už jsem tu kdysi psala, že se občas potkává „nejvyšší“ a „nejnižší“ stav, že si podají ruce zdánlivé opaky… třeba že se těžká deprese i vysoký duchovní prožitek manifestují skrze vstup do prázdnoty… a tady se ta nejhlubší zranitelnost potkává s vrcholnou úrovní svobody – obě kvality je totiž možné vyjádřit totožným „Vím, že nic nevím“, obě kvality jsou hustě protkány světelnými nitkami všemožnosti, v obou není vůbec nic, o co by bylo možné se pevně opřít. Možná, že se teprve z plného a naprostého přijetí naší zranitelnosti probouzí pravá svoboda?
Původně jsem si říkala, že se téma těchto nejhlubších strachů a nejistot zkondenzuje do formy, kterou bychom mohli pootevřít na letošních meditačních pobytech na Rusavě… Zatím ale cítím, že jen k málokomu promlouvá na té úrovni, na které se ho dotýkám já. Možná chce svůj čas, nebo je to třeba téma důležité jenom pro někoho. Nebo se mi ho zatím nepodařilo naladit do slov, která by promlouvala jasněji… kdoví. Asi se ani tento napsaný text ve svém vyznění nepotká s každým… Ale už to, že jsem tyto otázky vložila do slov a slova převedla do textu, je pomůže přiblížit do reality a třeba k nim pak přiletí i nějaká odpověď. Bez otázek odpovědi nepřilétají…
Milá Gabi ,velmi Ti rozumím.Tento pocit zranitelnosti a statečnosti vidím a cítím z novorozených miminek.Mají v sobě jistotu ,že jim tady bude dobře a že pobyt na zemi bude v lásce.❤️Hodně se od nich ućim .Spoléhat na neviditelnou pomoc.Pa a moc se těším na pobyt s Tebou na Rusově Jana