Rusava, aneb co dodat…

Od chvíle, kdy jsem se vrátila z Rusavy do Brna, přemýšlím, co z letošních pobytů zůstalo „tam“ a co s námi odjelo domů, a už pár dní se snažím zachytit jejich prchavou esenci a obléci ji do slov. Jde mi to ještě obtížněji než v předešlých letech. Možná proto, že i přímo tam, na místě, bylo těžké popsat slovy všechny úrovně toho, co přicházelo a co bylo skrze nás prožíváno. Desátý ročník je za námi.

Jak jsem psala v textu o jedné „zenové chvilce” (tady), ještě pár dní před odjezdem na první pobyt jsem se kolem tématu, kterému jsem se letos chtěla věnovat, motala v kruzích stále dokola, a nevěděla, jak ho uchopit. V jednu chvíli jsem sice odpověď dostala, ale netušila jsem, nakolik tato forma, dost odlišná od předešlých let, zapadne do současných energií a do naladění skupin. Trochu krok do neznáma, ale s důvěrou k onomu zvláštnímu místu a s důvěrou k sobě a k vyššímu vedení jsem pochybnosti nechala doma.

„Doma“ se nám podařilo nechat i většinu témat, která hýbou společností a přinášejí rozdělení, nutí k vytváření názorů a postojů a odvádějí nás od sebe samých. S příjezdem na Rusavu se vnější svět jako by odpojil a my mohli prožít pár vzácných dní v odděleném vesmíru. Přineslo to úlevu, klid, volnost, spočinutí… a myslím, že si tu všichni užívali především společenství podobně naladěných duší. Považuji tak trochu za zázrak, že se v časech chaosu a nejistot sešly tři skupiny a všechny byly poskládané přesně tak, jak měly být. Nebeské puzzle. Děkuji všem, kteří drželi pevnou vizi „Rusava letos bude“, já ji chvílemi měla schovanou v mlze.

Téma hlubinných potřeb člověka a jejich dosycení si o pozornost říkalo už od zimy – a jsem moc ráda, že se ho podařilo projít cestou jemnou a laskavou, možná ale o to hlubší a silnější. Víc než obrazy tentokrát mluvilo tělo… a mnohem víc než v mysli se i vše proměňovalo v těle. Proto je tak těžké o tom mluvit či psát. Letos nešlo tolik o uvědomění a pochopení, ale o přímý prožitek přítomné chvíle. K tématu těchto hlubinných potřeb se vrátím brzy v samostatném článku. Tady spíš zmíním to, jak neuvěřitelně vše zapadalo do sebe. Někdo dal otázku a po chvíli kdosi jiný odpověděl. Někdo měl nějaký nepopsatelný pocit a po chvíli ho kdosi přesně pojmenoval. Někdo měl přání a po chvíli někdo jiný ukázal cestu k jeho naplnění. Nespočet silných příběhů tu bylo sdíleno a vstupovalo do společného prostoru, kde se vzájemně proplétaly a rodil se tu z nich soucitný nadhled. Jako by tu život ukazoval všechny své barvy.

A já? Já tu byla i nebyla a nechala život, aby proudil, a slova, aby byla vyřčena… Jelikož se většina témat otevírala a procházela prožitkem, byla jsem jeho součástí. Cítila jsem v sobě, co je skupinou uvolňováno a pomáhala jsem tomu odejít laskavě a s jemností… a především jsem skrze sebe nechala proudit do prostoru to, čím se jednotlivé potřeby dosycovaly… a současně jsem toho byla jenom svědkem a jako bych tam vůbec nebyla. Neumím to popsat a ani se už nedokážu vrátit do těch chvil konkrétní vzpomínkou. Dělo se. Nebo se nám to jenom zdálo na snícím stromě jako společný sen?

A co ještě chce být vzpomenuto? Bludné kořeny, které byly překročeny – mobil, který během jedné meditace nakrokoval sedm kilometrů – klavírní hudba, která se něžně přelévala celou místností a každému v ní byl věnován jeho osobitý akord (díky Jani, nezapomenutelné) – rekordní počet uvařených káv – zapomínací skřítkové, kteří se letos hodně činili – a dilema, zda to byly letos lázně, nebo pobyt v dolech… Pár fotografií najdete Tady.

Ještě jednou s vděčností děkuji všem, kteří tu letos byli. Za odhodlání ponořit se do svých hlubin, za odvahu nechat druhé nahlédnout do svých příběhů, za energii, za slova, za smích i slzy. Za to, že jste… A držím vizi, že Rusava příští rok bude.

Pro připomenutí několik písní, které nám dělaly doprovod:

 

One thought on “Rusava, aneb co dodat…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *