Mám takové svoje osobní „kouzlo“. Nepoužívám ho často… vlastně velmi zřídka, když mám pocit, že se realita podivně zacyklila a motám se v ní jako veverka v kole. Nebo když potřebuji něco vyřešit a má mysl, zvyklá být převážně v klidu, se také přemění ve veverku běhající kolem dokola po stále stejné dráze. Jenom se na chvíli zastavím, zavřu oči, přestanu dýchat a zastavím mysl. A zastavím i svět kolem sebe. A po pár vteřinách nechám vše znovu rozběhnout. Stejně jako když zmáčknu reset na počítači. Funguje to.
Přistihla jsem se v takové smyčce včera ráno. Blíží se meditační pobyty a stále se mi neotevřelo časové okno na jejich přípravu. Vím, že se otevře… ale mysl přechází do režimu zpochybňování. A co když ne? Co tam budeš ty čtyři dny dělat, přece to tam nebudeš celé „vařit z vody“ na místě (áá, zdravím svého vnitřního kritika). Ale úplně na nule přece nejsem… omlouvám se kritikovi. Trochu to už rozmyšlené mám. Určitě chci, abychom se tam do hloubky dotkli primárních potřeb. Ale jak? V meditaci? Na každou potřebu zvlášť? Přece tam nebudeme jenom meditovat… to nejde, vše jenom na jedno téma. A taky aby to nebylo moc vážné. Doba je vážná i tak. Jenže… těžké téma v lehkosti… jak to udělat? A zařadit pár postupů na léčení těla bychom měli… zaměřit se také na něco krásného a nadějného… A pobýt v nekonečnosti. A nechat prostor na to, co se vynoří z naladění skupiny… A… Ani pod horkou sprchou se mi nic podnětného neskládá, a to už je co říct.
A potom společně jdeme, já a moje myšlenkové smyčky, na zastávku, bývalým hřbitovem, mezi mohutnými lípami. V jednu chvíli vím, že přišel čas to stopnout. Zastavím se, zavřu oči, zatajím dech, vyprázdním mysl a zastavím realitu. Pár vteřin a pak pomalu otevírám oči s jasným záměrem. Něco teď bude úplně jinak. A ono je. Přímo proti mně kráčí malý tygřík. Nádherně mourovatý, ladnou chůzí s ocáskem nahoru. Zhmotnil se. V místě, kde nikdo nebydlí a ještě nikdy jsem ho tu nepotkala. Zastaví se a kouká na mě. A já koukám do jeho očí. Záblesk Satori, kdy svět přestane existovat úplně. A v tu chvíli jako by se rozvázal uzel, mysl se usadila do svého přirozeného rytmu a myšlenky v ní začaly plynout volně jedna za druhou. Vždyť je to všechno tak průzračně jasné… už vím jak.
Kocourek během tohoto téměř posvátného okamžiku vyhodnotil, že nebezpečí ode mě nehrozí a naopak ve mně neomylně rozeznal kvality nadaného drbače kočičích oušek, krčků a bříšek a spokojeně se přede mnou rozvalil. Musela jsem se začít tiše smát. Ale ani jsem se tomu všemu nedivila. Když se mohla kdysi dávno na břehu velké žluté řeky v zemi, která se dnes nazývá Čína, objevit celá moudrost I ťingu ve vzorech krunýře na zádech jedné malé želvy, tak proč by se nemohl program jednoho nevýznamného semináře zjevit v očích jedné toulající se kočky.
A tak dnes od rána sedím u počítače a skládám dohromady slova a věty, protože časové okno je třeba využít. A proč to sem píšu? Ani nevím… Možná bylo na čase vyjevit vám kouzlo na reset reality, možná přenést pozornost z velkého na malé, možná připomenout, že život je ze své podstaty mystérium – a to, že ho tak nevnímáme, je ryze náš problém… a možná jenom proto, abyste se pousmáli.
(pokud někdo neznáte fenomén časových oken, můžete si přečíst tady)