Měla jsem před nedávném na konzultaci jednu mladou ženu. Přišla za mnou s drobným zdravotním problémem, ve chvíli menšího životního zastavení. Slova mezi námi volně plynula až do okamžiku, kdy se na pár vteřin odmlčela a pak mi povídá: Víte, co je asi můj zásadní problém? Že se tady na světě necítím ani trochu jako doma. Co se s tím dá dělat? Rozumíte mi, co tím myslím? Následně jsem se odmlčela já. Co se s tím dá dělat… a jestli rozumím? Musela jsem se pousmát.
Kdybych měla svůj život pojmout jako příběh či film a dát mu název, možná by se mohl jmenovat O hledání domova. Kam moje vzpomínky sahají, vždycky jsem se tu cítila tak trochu nepatřičně… slovo dokonale vystihující pocit, že nepatřím tam, kde jsem. Že je všechno nějak jinak, než by to mělo být. Přestože by se podmínky, ve kterých jsem vyrůstala, daly označit za „normální“, nedělo se mi vůbec nic zlého, neustále jsem utíkala do světa fantazie. Vysnívala jsem si jiné životy, jiné příběhy, jiná prostředí, jinou rodinu, jiné kamarády… Jako bych svému životu stavěla neustále nové kulisy a snažila se z nich vytvořit domov, ve kterém bych se cítila tak, jak jsem si myslela, že bych se měla cítit. Moje mysl dokázala projektovat jiné světy s detailní dokonalostí a možná tak byly mé fiktivní životy mnohem reálnější, než ten reálný. A možná jsme v nich trávila i víc času, než v tom reálném. Myslím si, že jsem svůj vrozený vodnářský talent k fantaziím dovedla na této rovině k dokonalosti.
Jestli tomu rozumím… těžko jsem hledala slova, kterými odpovědět. Pocit nepatřičnosti se mnou putoval, aniž ho někdo zvenku vnímal, mými školními roky, obdobím studií, při navazování vztahů, při hledání profese, při zakládáním rodiny i budování domova pro naši rozrůstající se rodinu. Stále jsem byla tam i tam, v přítomné realitě i ve snové budoucnosti, v níž bude život konečně poskládaný tak, že se v něm budu cítit Doma.
Když jsem procházela svým profilem Genových klíčů, narazila jsem v něm na GK 43, který se pro mě stal jedním z nejoblíbenějších, neboť má ve svém daru téma rebelství, a četla jsem v popisu jeho stínu tato slova: … trávíme celé životy tím, že budujeme iluzi jistoty a bezpečí a naše mysl se neustále snaží udělat cokoliv, abychom byli šťastnější. Vlastně se necítíme šťastní, protože se snažíme vytvořit pocit štěstí v budoucnosti. Ze stínu se vymaníme, až uznáme, že nic vnějšího štěstí nepřinese. Tento stín nás nutí neustále hledat – dokonalý vztah, dokonalé zaměstnání, finanční zajištění, dokonalé zdraví a tělo… tím se snažíme uniknout tomu, jak se ve skutečnosti cítíme. První průlom nastává, když zjistíme, že nic vnějšího nezaplní naši prázdnotu a musíme nějak naložit s faktem, že se na světě necítíme pohodlně. Aby člověk tento stín překonal, musí nahlédnout do svého nejhlubšího strachu – strachu z odmítnutí společností… Jak pravdivé.
Co se s tím dá dělat… Těžko říct, asi na to univerzální rada není. Sama přesně nevím, kdy má mysl začala umlkat a postupně se stahovala z vysněných budoucností do tiché přítomnosti. Asi s postupným vzdáváním se představ o tom, jak by to mělo být, a s přijímáním toho, jak to je. Ne ve smyslu vnějších okolností života, ale uvnitř. S přijetím, že neexistuje šablona na to, jak by se tu měl člověk cítit, a že nevadí, když se tu třeba cítím jinak, než ostatní. Že je v pořádku život tolik neprožívat a spíš ho jenom pozorovat, že je v pořádku tu být, i když člověk vůbec neví, proč tu je, že je v pořádku proplouvat a neulpívat, nemít velké touhy a přání, že nevadí být připravena kdykoliv odtud odejít, že se dá žít ve věčném Nevím a bez konkrétního smyslu, že je možné zůstat nepoznaná, že není nic divného na tom zavřít oči a nechat vše zmizet a pak je otevřít a nechat vše vzniknout, že je možné žít i se ztrátou spojení a kontinuity. A že je v pořádku být tak trochu vesmírným bezdomovcem, být úplně všude a přitom nikde a svůj život brát jako krátkou návštěvu na planetě Zemi. Asi bych to celé mohla shrnout do pár slov – Domov jsem našla, až když jsem ho přestala hledat.
Nechala jsem si toto téma proplouvat na pozadí mysli i cestou domů v tramvaji a přišel mi krásný obraz toho, jak se Matka Země snaží dát nám, lídským návštěvníkům, pro náš pobyt na této planetě k dispozici všechny své dary, abychom se tu mohli cítit „jako doma“. A uvědomila jsem si, jak hodně jsou pro mě tyto její dary důležité. Samozřejmě jsou pro mě nesmírně důležití i lidé, které mám ve svém životě… ale abych se cítila dobře jako „pozemšťan“, potřebuji v něm mít i květiny a stromy, své kocoury a další zvířátka, kameny a krystaly, potřebuji mít v blízkosti vodu, čas od času se vykoupat v moři, brouzdat se trávou a opadaným listím, koukat do plamínku svíčky, vnímat vůně, barvy a chutě a slyšet zpěv ptáků a bzučení včel… S poděkováním a vděčností za to všechno.