Jedním ze silných strachů, které vládnou dnešní době, je strach z nedostatku času. Tento vládce nás drží pod tlakem, že nic nestíháme, nemáme dost času, neplníme limity a termíny a honíme svůj vlastní ocas. Žijeme s pocitem, že se čas zrychlil, je ho méně a méně a dokonce se ztrácí.
(Malá odbočka k principům Germánské medicíny: pokud tento tlak věčného nestíhání přeroste do roviny biologického konfliktu, stává se příčinou onemocnění štítné žlázy).
Možná je to ale jinak. Možná se jenom máme, v době překotného zrychlování informačního a technologického, naučit čas vnímat jinak a také s ním jinak zacházet. Možná je načase, aby se čas stal naším přítelem.
Nevím, jestli tu fenomén časových oken byl i dříve, já si ho všímám teprve pár let a mám pocit, že nabývá na síle. Přesně si pamatuji, kdy jsem ho zachytila poprvé. Chystala jsem nový seminář a jak se blížil termín, vzrůstal můj vnitřní tlak na jeho přípravu. A já se místo soustředění pohybovala ve svém bezčasí, od ničeho k ničemu, do žádných jiných činností jsem se neodvážila pustit s výmluvou, že přece musím nachystat seminář a chyběl by mi čas, nervozita mírně stoupala… A pak přišel den, kdy jsem se ráno probudila, sedla k počítači a za pár hodin bylo vše hotové. Jakoby se veškerá energie moje, i energie okolního světa, zakoncentrovaly do této činnosti a spustily tak tvůrčí vlnu. Otevřelo se pro ni časové okno. Oddechla jsem si a za pár týdnů, před dalším seminářem, se situace opakovala. Několikadenní marná snaha a pak za několik intenzivních hodin příprava dokončená. Naučila jsem tomuto procesu důvěřovat a on mi vychází vstříc ve spoustě dalších činností.
Třeba takové psaní. Jsou dny, kdy slova pracně doluji z hlubinných úložišť a skládám je za sebe jak kamenný chodníček skrze bažinu. A pak najednou slova začínají přilétat sama, mnohem rychleji, než se pohybují mé prsty po klávesnici, a krásně navazují jedno na druhé. Kupodivu se příslušné časové okno otevře i k tomu, do čeho se mi ani trochu nechce a nezdá se, že by se mi někdy mohlo chtít. Třeba k úklidu, nebo k přípravě daňového přiznání, k vyřízení odkládaného telefonátu, k vyčištění dat v počítači atd. Přijde chvilka, kdy se nechuť vytratí, dám se do toho a vše běží lehce – až tak, že se sama sobě divím, proč jsem se do toho nepustila dřív. Čeká-li mě hektický den, projdu si v duchu to, co mám stihnout, naladím se do stavu „že to dám“ a než vylezu ze sprchy, mám jasno. Jako by se korálky navlékly na šňůrku samy, v nejlepším možném pořadí.
K tomu, aby se to tak krásně samo skládalo, je potřeba jen pár „maličkostí“ – důvěra, trpělivost a když se pak okno otevře, tak ho plné využít. Nerozptylovat se a ponořit se do konání, být součástí toho, co děláme.
A teď slyším námitky – že se mi snadno píše o časových oknech, když jsem do jisté míry pánem svého času. Co takoví učitelé, ti těžko můžou s výukou čekat na časové okno. Nebo chirurgové na sále s operací. Nebo tramvajáci s výjezdem. Další příklady si doplníte.
Jenomže – kromě svého zaměstnání má každý ve svém denním programu řadu jiných činností, aktivit, úkolů, povinností, zájmů, koníčků, při kterých si s časem může začít hrát a na časová okna se ladit. A v zaměstnání je může alespoň pozorovat. Když jsem zmínila učitele – asi každý z nich zažil hodinu, při které se časové okno otevřelo. Třída byla soustředěná, informace volně plynuly, žáci je snadno vstřebávali, všichni se určitým způsobem propojili… a se zvoněním odcházeli s dobrým pocitem.
O trpělivost a důvěře v přirozené načasování mluví Genový klíč 5*. Vyslovuje krásnou myšlenku, nad kterou můžeme hloubat jak nad zenovým kóanem: Naučit se trpělivosti vyžaduje trpělivost.
Čím jsme trpělivější, tím víc se učíme, že trpělivost se vyplácí. Trpělivost není totéž co čekání – to naopak vychází z netrpělivosti. Trpělivost vyžaduje důvěru. Pokud životu důvěřujeme, tak vždy plyneme s proudem života. I náš postoj k druhým lidem je mírnější a smířlivější. Odměnou trpělivému člověku je vnitřní klid a integrace. Dojde k poznání, že život sám ví nejlíp, co má dělat. Že se život skládá z dokonalých vzorů vetkaných v jednu velikou tapiserii a individuální životy se řídí kosmickými předlohami. Jsme součástí těchto vzorů a jsou nám oporou za všech okolností. Trpělivost nám umožňuje slyšet hudbu života, harmonizuje nás s jemným metronomem za hranicemi žití. Trpělivost činí život snadným a jednoduchým.
*Richard Rudd: Genové klíče (v překladu Markéty Doubravské)