Přijde-li do našeho vědomí nějaká skutečnost třikrát krátce po sobě, její význam tím naroste a stojí za to jí věnovat trochu pozornosti. Spatřila jsem dnes cestou domů, v tramvaji a v autobuse, postupně tři téměř identické obrazy. Dvě dívky a jeden mladý muž seděli, pohled zabořený do knížky a na tváři úsměv od ucha k uchu. Ztratili se z našeho světa a přestěhovali se do jiného, do světa, který pro ně někdo postavil z písmenek. Stává se mi to také, odmala. A mám radost, když vidím svého syna, jak se i on toulá krajinou odstavců. A znovu jsem si uvědomila, jak cenné jsou pro mě knížky a příběhy, které vyprávějí. A jak prázdné by byly mé dětské roky, kdyby nebyly plné knížek.
Je to svým způsobem alchymie. Kdosi své představy zhmotní do slov a někdo jiný, v úplně jiném prostoru a čase, si z těchto slov stvoří pro sebe svět. Tisíc čtenářů si stvoří tisíc různých světů, stejný nenajdete. A s poslední stránkou se každý svět začne rozplývat a změní se ve vzpomínku. Spisovatelé – tedy ti, jejichž knihy nás pohltí jako tekoucí písek – jsou stavitelé světů, tak jako dávní vypravěči. Mají odvahu hrát si se svou představivostí, lovit ve vodách nevědomí, hledat skulinky mezi známými cestami svých myšlenek a narazit tam na průchod k něčemu originálnímu, co stojí za to oživit. Léčí tím náš svět a jeho obyvatele, kterým se fantazie a schopnost imaginace kamsi ztrácí.
Nádherně tento proces popisuje příběh, který přivedl na svět pan Michael Andreas Helmuth Ende. Jeho příběh je Nekonečný. Mnozí ho znáte z filmu, který byl pro naši generaci jedním z těch, na které se nezapomíná, ale ponoříte-li se do knížky, najdete tam mnohem víc. Neuvěřitelnou symboliku, mnoho vrstev, moudrost, čistotu, pravdu. Je to svět, kterého se stanete součástí.
Chcete si připomenout Bastiána Baltazara Buxe, šťastného draka Falca, Átreje a tuto melodii?