Vrátím se tímto zamyšlením zpátky v čase, do předvánočního období. Vrátím se k tématu, které se jako nitka táhlo čtyřmi posledními předvánočními konzultacemi. Koncentrace jednoho tématu do krátkého časového období je pro mě vždycky signálem, že je v něm ukrytý hlubší význam, který je dobré nechat rozeznít a nechat se jím někam vést… a nebo o něm napsat pár slov sem na blog. Tím tématem tentokrát byla Vina.
A to ne konkrétní vina za jeden konkrétní nepovedený čin, ale hluboká vina, která je trvalým podhoubím života. Je tím, co zakaluje čočku vnitřní optiky. Je tím, co pokřivuje sebeobraz člověka. Neustále promlouvá neodbytným hlasem: „Vše, co se nedaří, je mojí vinou… a nedaří se mi vlastně nikdy nic… vždy můžu udělat víc než dělám a lépe než to dělám… ve všem selhávám… musím se víc snažit… všichni vidí, jak jsem nemožná… když se mi náhodou něco podaří, je to jen omylem… všechno se komplikuje kvůli mně… nezasloužím si být šťastná… nesu v sobě vinu za celé lidstvo a jeho konání, vinu vůči planetě, vinu vůči Bohu…“.
Zvláštně se to sešlo, ve čtyřech příbězích – a zcela jistě ne náhodou v adventním čase, kdy se otevírají mnohé temné komůrky vnitřního obydlí a nabízejí svůj prostor k úklidu. Je zajímavé, jak se tohoto hlubokého sebemrskačského vzorce okamžitě chytá mysl a zaplétá do něj své vlastní smyčky důkazů a potvrzení, že to tak je. Je pak téměř nemožné dostat se pod spletenou síť těchto přesvědčení a začít ji rozplétat Při jedné z terapií jsme se cestou imaginace kontaktovaly s obrazem vnitřní viny – ukázal se jako prastará babizna a vlákna jejích šatů se vplétala dovnitř do těla a žila z jeho energie… a na otázku, zda by se tato má klientka dokázala bez své viny obejít, zazněla rozpačitá odpověď, že si to nedovolí, v tuto chvíli ještě ne. Neví, kým by byla bez ní, kým by se mohla stát. A bojí se toho. .Znovu se mi vybavila nedávná beseda Jirky Ledvinky (je to ta první z uvedených na tomto odkaze), kde kromě naléhavých slov o smetání scén mluví o tom, že vina je jeden z konceptů, který by lidé měli zahodit… a že by ho měli zahodit co nejdříve.
Nebylo to zdaleka poprvé, kdy jsme se při konzultaci k této úrovni viny dostali. Vlastně se to stává poměrně často. Je to jako by měl člověk svého vnitřního kritika aktivovaného na sto procent a věřil mu každé jeho slovo. Nevím, odkud tato vina pochází. Já ji v sobě nemám, a proto ji v sobě nemohu zkoumat. V někom ji v procesu výchovy vypěstují rodiče, ale nebývá to pravidlem. Podle Genových klíčů je Vina jedno ze šesti nejhlubších lidských zranění, které se vtiskne do genetiky v okamžiku početí – a šestina lidí přichází na planetu, aby ho v sobě vyléčila. Ale není pravidlem ani to, že lidé, se kterými téma viny řešíme, mají toto zranění zapsané ve svém hologenetickém profilu. Takže – nevím.
Ráda bych znala návod, jak proces léčení viny urychlit, ráda bych zmáčkla kouzelné tlačítko a koncept viny vypnula. Vypnula bych s tím i celou historii tohoto zcela umělého produktu. Proč umělého? Přírodní svět vinu nezná. Zná čin, jeho následek (třeba i hodně bolestný) a zná poučení z následku, případně nápravu tohoto činu. Vina tam není. Prostřednictvím viny se za jeden čin člověk dokáže trestat tisíckrát… a dokáže se trestat i za něco, co ani reálným činem není. Mohla bych tu psát o tom, jak je téma hříchu a viny ukotveno působením církevního učení, kde se to těmito slovy „hemží“, vždyť i křest stojí na předpokladu, že se člověk rodí jako hříšná bytost a musí být od posvátného hříchu omyt… ale nebudu plýtvat slovy.
Zkusím poslat po větru otázku, jak „vinu zahodit“, třeba na ni z nebeských říší přijde odpověď. Prozatím doporučuji dost důsledné hlídání a zpochybňování všech s vinou souvisejících myšlenek a přesvědčení. Ptát se, zda jsme si jisti, že to, co si o sobě myslíme, je pravda… a zda jsme si na plných sto procent jisti, že je to pravda. Podrobně s tímto zpochybňováním pracuje Baron Katie v terapeutickém systému The Work (podrobně ho popisuje moje kamarádka Leňa na svém blogu TADY). Vždy, když se s některým z mých klientů dostaneme do bodu, kdy sám na sebe (resp. sama na sebe, je to totiž mnohem častěji vzorec žen) začne vylévat kýble špíny, musím citovat jednoho duchovního učitele a položit důraznou otázku: „Kde bereš tu drzost… pochybovat o dokonalosti toho, co stvořil Bůh?“. V té otázce je řečeno vše… a pokud projde až do nitra, může se stát otázkou probouzející.
… a abych to trochu odlehčila, tak slovy Vašo Patejdla: „Skúsme byť obaja vinní aj bez viny“