Leontýnka, aneb holčičí kočičí

Z předešlého článku o Podzimu naruby by mohlo vyplývat, že se u nás nic nového neděje. Ale ono se děje… Přišla k nám do rodiny s příchodem kočičí holčičky Leontýnky i krásná nová energie, kočičí holčičí. Kdybych tu psala pohádku, začínala by slovy: To bylo tak, milé děti…

Když nám v létě odešel do jemnohmotných světů náš kocourek Kvído (viz tady a tady), váhali jsme, jestli druhému kocourkovi, osmiletému Brumbálovi, pořídit parťáka. Jeho nově ukotvená jedináčkovská energie se totiž rozprostřela celým domem a Zuzance (tady) v komunikaci řekl, že se s touto situací vyrovnává dobře a že doufá, že mu hned někoho nového nepřivedeme… a že už vůbec není zvědav na nějakého pitomce… Náš malý egoista. Počkali jsme měsíc, dva, tři, a stále víc jsem vnímala, že by k nám přece jenom někdo další přijít měl. I Brumbál začal být k této myšlence vstřícnější: „Vím, že je tu dost místa i dost lásky pro oba, jenom by si měli (myšleno tím my, jeho lidská smečka) uvědomit, že to dělají kvůli sobě, ne kvůli mně… a že já odpovídám za chod celé domácnosti a nerad bych tu měl nějaký chaos“. A také naznačil, že by mu přišla zajímavá holčičí energie, že by to mohlo být oživení.

Shodli jsme se na tom, že nám všem vyhovuje klidná mírná povaha Brumbála, který je dlouhosrstým britským kocourkem, a že zkusíme najít kamarádku stejné rasy… a raději už dospělou než malé kotě. A tak jsem koukla na internet a hned první kočička, která se tam objevila, mi přišla jako dlouholetá známá…

Pár dní jsme váhali. Jednak jsem měla představu, že nová kočička bude černá, ale především kvůli téměř třísetkilometrové vzdálenosti. Ale když jsem si po dvou týdnech uvědomila, že se stejně každý den hned po zapnutí počítače dívám, jestli je ještě v nabídce, zvedla jsem telefon a zavolala. A když její „první maminka“ řekla, že se jmenuje Leontýnka, zacinkalo to uvnitř mě tak silně, že i kdybych do té chvíle ještě nebyla rozhodnutá, bylo by rozhodnuto. Samozřejmě několikrát s Leontýnkou „hodila řeč“ i Zuzanka a potvrdila to, co už jsem sama cítila, že Leontýnka patří k nám, že se tu snadno a rychle zabydlí a že po čase budou s Brumbálem „jedna ruka“. A pak už to šlo rychle, během pár dní bylo vše domluveno, byl zakoupen druhý záchodek a pytel granulí, které ji chutnají, zapůjčen větší přepravní box a jelo se…

Ne že by cesta byla úplně idylická, ale poměrně dobře jsme to zvládli… První dny u nás byly pro všechny nejisté, přece jen to je jiné, když se má přestěhovat do nového prostředí dospělá kočička, než když přichází malé kotě. Leontýnka z rodinných důvodů opouštěla svoji lidskou i kočičí smečku, kde prožila tři krásné kočičí roky, samozřejmě byla smutná a trošku se obávala veliké změny. Naštěstí má až neuvěřitelně vstřícnou a přátelskou povahu… a také je hodně zvědavá, takže se s námi krůček po krůčku začala sžívat. Brumbál se první dny trochu bál a dost důsledně se zdržoval pouze v horním patře, ale postupně mu také zvědavost nedala a začal chodit dolů. Koukají po sobě, občas se očichají, jsou na sebe zvědaví a rádi se vidí – a mě hodně baví pozorovat, jak se pomalu rodí veliké kočičí přátelství.

Je pro mě fascinující, že ač jsou si oba tak podobní, je v mnoha projevech Brumbál kluk a ona holčička. Je to vidět v jejích očích, v tom, jak ladně seskakuje, oproti Brumbálovi, který padá jak pytel brambor, jak je bystrá a zvědavá a jak přesně ví, na koho jakou hru zahrát…

Takže tu teď mám dva páry nádherných medově zlatých očí, dvojnásobnou dávku chlupů a dvakrát tolik kočičí lásky. A pokud to Kvído odněkud ze svých světů pozoruje, a já věřím, že pozoruje, tak nám to všem hodně přeje.