Neobyčejný…

Tak jsem si myslela, že jsem se v posledních týdnech vyrovnala s tím, že život jednoho z našich dvou kocourků brzy skončí. Tak jsem si myslela, že jsem na to vnitřně připravená. A když ta chvíle přišla, nebyla jsem připravená ani trochu – na tu obrovskou bolest u srdce, která jako spínač spustila nekonečný potok slz. Na to, že se vnitřně roztříštím na malé kousky… Na to, jak mi bude chybět a že ho budu dál vidět na každém kroku.

Vím, že smrtí nic nekončí, že tu na nějaké úrovni bude dál. Vím, že měl nádherný a dlouhý kočičí život, o kterém může v kočičím nebi každému vyprávět. Vím, že on sám byl úplně v klidu a se vším smířený, že si poslední týdny s námi užíval, netrápil se, jenom se postupně ztrácel… přesto to bolí. A napořád budu mít před očima:

… jak sem poprvé přišel jako malé střapaté ušaté kotě, zalezl si dovnitř do stolu a koukal na nás… a my na něj

… jak s naším nejmladším synem sdílel dětskou postýlku – a ten ho každému představoval celým jménem i příjmením, tedy Kvído Beneš

… jak s našimi dětmi poctivě vystudoval několik základních, středních i vysokých škol

… jak si jídlo z misky napichoval na drápek jako na vidličku a nonšalantně si ho podával do pusy

… jak miloval, když jsme mu krájeli do mrazáku maso a on mohl ochutnávat z plné mísy a oceňovat, jak velkou kořist mu jeho dvounožci přivezli z Lidlu

… jak stával v chodbě před kočičími dvířky jako král a čekal, až mu služebnictvo konečně otevře velké dveře

… jak se rozhodl seznámit nás se zástupci veškeré fauny žijící v našem okolí a ve svých nejaktivnějších letech nám je všechny postupně nalovil a přinesl domů

… jak se s námi vítal ducnutím čelo na čelo a jak hlasitě vrněl jeho motorek

… jak spravedlivě dělil svůj čas pro hlídání klidného spánku nás všech

… jakou práci mu dala mnohaletá rekonstrukce našeho domu a okolí – vše bedlivě sledoval a podepisoval otisky tlapek v betonu

… jak nám chodil naproti k autu a strkal tam packy do otvoru v kanálu a lovil v něm imaginární čerty a bubáky

… jak v posledním měsíci znovu prochodil celý svůj revír, jak sedával na břehu potoka a pil z něj vodu, jak obešel sousedy, jak jenom tak ležel a koukal do okolí a byl tu s námi – a věděl a my věděli také

… a jak usnul v mém náručí… v hodině mezi psem a vlkem – nebo možná mezi kocourem a tygrem? … náš neobyčejný kocourek Kvído.