Mezi kocourem a tygrem

Když jsem před dvěma týdny psala krátký text o odcházení našeho kocourka (tady), končila jsem ho slovy, že odešel v hodině mezi psem a vlkem – nebo možná mezi kocourem a tygrem. Půjčím si tento příměr do názvu tohoto textu, protože mi připadá, že dost přesně vystihuje to, o čem chci psát. Možná tohle sdílení pomůže někomu, komu jeho zvířecí přítel odchází či odešel. Možná někoho potěší pohled do jemnohmotného světa, o němž tu zase tak často nepíšu… ne proto, že by byl na okraji mého zájmu, to naopak, jsem v něm „jednou nohou“ stále, jenom to jsou většinou prožitky a zprávy osobní a není moc důvodů je sdílet veřejně. Ne že by následující slova osobní nebyla, ale tentokrát cítím, že je sem uvést mám.

Když odhlédnu od toho, jak nás Kvídův odchod bolel a kolik slz bylo k jeho památce v rodině prolito, byl to hodně hluboký a poučný proces. S velikou vděčností děkuji skvělé komunikátorce Zuzance, o které už jsem jednou psala Tady, s jejíž pomocí se mi tím procházelo o hodně lehčeji. Samozřejmě mi přicházely vlastní dojmy a pocity, ale když je podobnými slovy potvrdila „nezaujatě“ ona, které v tomto absolutně důvěřuji, a přidala k tomu další úhel pohledu, tak mi to dodalo vnitřní jistotu, že vše běží tak, jak má.

Říkala jsem si mnohokrát, jak to mají zvířátka jinak než lidé. Věděli jsme asi šest týdnů, že se blíží jeho konec… bez bolesti, jenom mu postupně slábly orgány, ubývala energie, přestával jíst. On sám to věděl možná ještě dřív. Člověk na jeho místě by začal podléhat strachu, řešil by, co ještě musí zařídit a stihnout – a on se plně ponořil do přítomné chvíle. Bylo až hmatatelné, jak postupně stále silněji osciluje mezi světy. Některé dny jenom polehával a jeho energie se rozprostřela kolem něj. Jiné dny se naplno vrátil do těla, a to potom dělal věci, které dělával ve svých aktivnějších letech –  chodil přes silnici k potoku, pil tam vodu nebo jenom pozoroval ryby, ulovil si dvě myšky, navštěvoval sousedy. A potom zase jenom ležel a zdálo se, že už v sobě není. A hodně času trávil s námi. Zuzance opakovaně říkal, jak je spokojený, že měl nádherný život, nic dalšího nepotřebuje, že oceňuje volnost, kterou mu v jeho odchodu dáváme, že si poslední momenty života na fyzické pláni užívá.

Byla jsem moc ráda, že nakonec Kvído neudělal to, co mnohé kočičky a kocourkové dělají, když se blíží konec – že tiše odejdou, někde venku se schovají a ukončí si proces sami a po svém. Kvído chtěl naopak domů, do podkroví, tam, kde to měl rád, a mňouknul si o moji přítomnost. Střídání pobytu v těle a mimo tělo se ještě zintenzivnilo. V jednu chvíli, když tělo zpomalovalo dech a on v něm nebyl, jsem kolem něj začala vnímat krásnou radostnou energii odrostlého rozverného kotěte. Jako by hopkal po pokoji s výrazem „jupííí“… a pak se zase vrátil. To se několikrát opakovalo. Tiše jsem ho prosila, ať v té energii zůstane a pobyt v těle už neopakuje, ale mé přání vyslyšeno nebylo. A když se mu postupně začalo špatně dýchat a poprvé jsem zachytila vjem, že se trápí, vytočila jsem číslo na noční veterinární službu a dopřáli jsme mu urychlení přechodu, usnul mi v náručí.

Když jsem druhý den mezi slzami psala Zuzance, aniž bych jí líčila detaily, napsala mi: „Já Kvída vidím zase jako kotě, myslím s takovou tou jeho původní opravdovou energií, je jako torpédo – má tam pořád ten svůj klid a nadhled, ale zároveň Ti ze země hupne do náruče a jde se poňuchňat, vše je mezi Vámi v pořádku, čistý stůl. Kvído je teď jako zlatá kulička nabitá energií a láskou…“. Krásné potvrzení… V následujících dnech jsem tuhle energii kolem sebe dost často navnímala, někdy jsem se pousmála, někdy mě to stálo pár vzpomínkových slz. Proměnilo se to před pár dny. Znali jsme den i přesnou hodinu kremace ve zvířecím krematoriu, kam jsme ho převezli. Osobní účast či online přenos jsme odmítli – rozumím tomu, že je to pro někoho ten nejlepší způsob rozloučení, pro nás by to bylo zbytečné drásání rány, která se pomalu začínala zacelovat… a ani náznakem jsme necítili, že je to potřeba.

V danou hodinu jsem si jenom tiše sedla a vzpomínala na Kvída, děkovala mu za to, že tu skoro patnáct let žil s námi. V tu chvíli jsem spatřila živý obraz jeho proměny. Už to nebylo radostné rozverné odrostlé kotě, ale mocná kočičí bytost s velikou sílou, jako by spálením těla přešlo něco k němu do jeho světa. Zuzanka mi k tomu napsala toto: „S Kvídem je to přesně jak píšeš, pro něj to bylo finální zbavení se těla, jako kdyby v tom byl ještě poslední dílek skládačky k celku a tím se mu zpřístupnila celá jeho energie, takové dokončení, které ho dovedlo k jeho pravé podstatě, kdy jsou pak zvířata úplně obrovská, zářivá energie. Jako Fénix z popela. Prostě to zapadlo a dotransformovalo se to skrz oheň a tělo a Kvído je přesně ten „týpoš“, co pak říká věci jako že bez těla toho udělají víc nejen pro pánečky, ale tak nějak i pro lidstvo – což zní trochu ezo, ale ty energie tam prostě frčí a tak to je.“

Něco se tím proměnilo i ve mně… Zmizel smutek a pocit ztráty. Ne že by tu Kvído nechyběl, ale je za tím prožitek uvědomění, že v podobě, jakou má teď, je nemyslitelné vměstnat se do malého kočičího těla a že je teď přesně tam, kde má být. A že můj tým duchovních pomocníků dostal pořádnou posilu… A tak jen pokaždé, když procházím venku před domem a vidím na Kvídově oblíbeném místě v záhonku kámen, který jsem tam položila, tiše a s láskou děkuji.