Už delší dobu mám pocit, že se v letošním roce něco proměnilo… Možná to částečně navazuje na můj silný vjem z loňského léta, že se od nás na nějaké úrovni odpojila minulost (psala jsem o tom v tomto textu, odkaz). Letos vnímám, především při konzultacích a na seminářích, u stále většího počtu lidí ochotu plně se uzdravit. Nemyslím tím ani tak rovinu fyzickou, která má přece jen určitou setrvačnost, jako spíš rovinu vnitřních zranění. A nemyslím tím ani tak vědomá rozhodnutí, jako spíš hlubší úrovně našeho rozhodování. Poměrně silně mi to ukázal jeden vjem na semináři o Hlubinných potřebách, který proběhl v minulém víkendu.
Jednou z nenaplněných lidských potřeb je potřeba cítit lásku, cítit se milovaný(á). V meditaci zaměřené na toto téma jsme krátce nahlíželi do prostoru svého srdce a nechali jsme přicházet obrazy, ukazující, jak hodně se naše srdce v důsledku starých zranění chrání. Dělávám tuto meditaci už spoustu let… jsou tam vidět pevné zdi, hustá křoviska, mříže, nánosy pavučin a podobně. A dlouhé roky to bylo tak, že si většina lidí dovolila část těchto ochran uvolnit… do míry, do které to cítili bezpečně, kousek po kousku. Tentokrát to bylo jiné. Nejenom ve slovech sdílení, kdy mnozí nechali obrany padnout úplně… pro mě především v silném vjemu, který mi v průběhu meditace projel tělem a kterým promluvily nevědomé úrovně zúčastněných.
Bylo to jako by se uvnitř něco nadechlo a řeklo „Ano, pryč s tím, konečně“. Jako by se probudila mocná vnitřní síla, která dodává odvahu jít dál se srdcem otevřeným dokořán, která se beze strachu nabízí životu. Přicházel obraz, ve kterém jsou všechna stará zranění v jediném okamžiku přijata, se soucitem a smířením s nimi, a proměňují se v nekonečný mír. Už není možné znovu se jich dotknout a znovu je otevřít, protože přestaly existovat.
Nevím, proč to tak je. Možná je to jako když larva cítí, že se každou chvíli promění ve vážku a odkládá vše, co by jí snad mohlo zatížit a zabránit jí vzlétnout do jasného světla. Možná něco uvnitř nás cítí, že se nám otevírají nové cesty… a proč se vláčet s těžkými batohy, když je možné jít nalehko. Možná přichází nový čas a je třeba z tapiserie života vyprášit staré smetí… kdoví.
A možná s tím souvisí mé tiché tušení, že se na odhození našich nejhlubších zranění letos připravuje i prostor Rusavy, kam zamíříme na letní meditační pobyty. Právě tam obvykle probíhají „velké věci“ tak jemně a přirozeně, že si někteří sotva povšimnout. Bez očekávání.
Gábi, velice hezky řečeno, mluvíš mi z duše, přesně tak jsem to o víkendu cítila. Vždy po našem setkání mám silnější pocit roztáhnout pomyslná křídla a vzlétnout, rozlétnout se někam, ale ne uletět – utéct.
Aničko děkuji