Sedíme ve venkovní kavárně a jenom tak volně „tlacháme“ o všem možném a nemožném. Poslouchám, jak mi barvitě popisuje jakýsi rozhovor se svým zaměstnavatelem, aniž bych měla potřebu jakkoliv se do její řeči zapojit. „… a ve mně z toho rozhovoru zůstala taková podivná pachuť. Znáš to? Že už je to dávno pryč a ta energie jde dál s tebou? Stává se ti to někdy po nějaké terapii?“ A mně došlo, že je třeba se z polohy nezúčastněného naslouchání přepnout, zamyslet se a něco odpovědět. A vlastně ani nebylo potřeba se zamýšlet, neboť mi vzpomínka na dvě konzultace naskočila během sekundy. Dva příběhy, které s pozměněnými detaily nechávám vstoupit i sem.
Příběh o Fúrii
Fůrie, jak známo, byly v římské mytologii bohyně pomsty a kletby. A že s jednou budu mít tu čest se setkat, mi mohlo být jasné hned, jak zazvonil telefon. Jen málokdy se mi na konzultace někdo objednává telefonicky. Své číslo držím v částečném utajení a raději vše komunikuji mailem. Ona moje číslo získala od svých známých a hned mi volala s prosbou o termín pro svého manžela, kterému diagnostikovali den předtím nádor prostaty. Na můj dotaz, zda chce manžel za mnou přijet, nebo jenom ona chce, aby přijel, odpověděla beze stínu pochybnosti, že on samozřejmě přijet chce. Koukla jsem do kalendáře a nabídla jeden volný termín asi za čtyři dny, což jsem považovala za maximální vstřícnost. Ona odvětila, že to je pozdě a víceméně mě vmanipulovala do souhlasu, že ho vezmu hned další den, odpoledne po již domluvených konzultacích. Prostor jsem tam měla, tak jsem na to kývla, ale uvnitř sebe jsem cítila, že si vůči té ženě jisté hranice budu muset postavit.
Druhý den se nahrnula do dveří v těsném závěsu za svým manželem, tichým přemýšlivým pětasedmdesátníkem, který tak trochu „klamal tělem“, protože to nebyl ušlápnutý důchodce, ale aktivní majitel dost velké prosperující firmy. Ona velmi výrazná vizáží i projevem, drsná a úspěšná – což jde v této branži ruku v ruce – advokátka, od něho téměř o generaci mladší. Usadila se vedle něho nachystaná převzít slovo, a tvářila se velmi nedůtklivě, když jsem ji požádala, aby nás nechala o samotě, neboť na terapii je přítomnost dalšího člověka velmi rušivá pro mě, protože se nemůžu na klienta plně naladit, a také pro klienta, neboť si nedovolí mluvit volně a některé věci si raději nechá pro sebe. Naštvaně odkráčela, s poznámkou, že on není schopen říct mi věci tak, jak jsou… s podtónem, že je neschopný a v hlavě to nemá tak úplně srovnané. Tedy tak, jak to má srovnané ona.
Vsuvka z Germánské nové medicíny: Prostata patří do starého zárodečného listu, entodermu, jehož orgány jsou řízeny nejstarší částí mozku, mozkovým kmenem. Nádory tu rostou v akutních fázích konfliktu. Spouštěcí konflikt spadá mezi konflikty typu sousto, který bych na prostatě nazvala degradací muže či mužské pozice. Pro každého muže to může znamenat něco úplně jiného. Nabízí se tu optika sexuality (jsem už starý, nesplňuji nároky mé ženy, žena si našla milence, protože jí nestačím atd.), dále optika rozmnožování (nejsem schopen zplodit potomka, můj rod nepokračuje dál), ponížení ze strany ženy (třeba nadřízené), ale spadá sem také vše, co muž vnímá jako svoji sebedefinici (setkala jsem se s případem nádoru prostaty po odebrání řidičského průkazu, neboť znakem muže je řízení auta, s případem zákazu cigaret, neboť správný chlap kouří, s případem ztráty zaměstnání, neboť muž má živit rodinu…) a také to může být situace, když má muž pocit, že selhává jako hlava smečky (dcera se chytila špatné party a já tomu nezabránil, v mé rodině několik lidí onemocnělo a já se za to cítím zodpovědný). Takže spektrum možných konfliktů je obrovské.
Když jsem je pánovi, říkejme mu třeba Pavel, vyjmenovala, tak jenom mlčky pokyvoval hlavou. „Mnohé z toho, co jste říkala“… zněla odpověď. Trvalé ponižování ze strany manželky trvající po celou dobu jejich soužití, tedy čtvrtstoletí. Výsměch jeho sexuálním schopnostem, výčitky za výběr přátel, pohrdání jeho rodinou a především dětmi, které má z prvního manželství. Vše co řekl, vše co udělal, vše co si myslel, bylo terčem bezcitné kritiky. Kdybych jeho ženu nepoznala, řekla bych si, že to zveličuje. Ale nezveličoval. Na otázku, proč s ní tolik let žije, odpovědět nedokázal. Nicméně podle GNM nevyroste nádor na základě dlouhodobého stresu, vždy tam musí nedlouho před onemocněním dojít k určité šokové situaci, která nějakým způsobem vybočuje z „normální“ úrovně, na kterou je organismus už svým způsobem zvyklý, k situaci, která v sobě nese prvek neřešitelnosti a člověka v tu chvíli plně ovládne.
Zeptala jsem se Pavla, zda v posledním roce něco takového zažil. Jeho povzdech byl odpovědí. Měl se ženit jeho nejstarší vnuk a on byl pozván na svatbu. Byl pozván bez své ženy, neboť ta už několikrát na rodinných akcích udělala tak teatrální scénu, že všechnu pozornost strhla na sebe a ublížila mnoha jeho blízkým. Když oznámil doma, že na svatbu pojede a že pojede bez ní, nastalo peklo, které skončilo striktním zákazem účasti a doporučením veškeré kontakty se svou rodinou natrvalo ukončit. Vzhledem k tomu, že na něho měla mnohé „tajné páky“ včetně nitek, za které tahala v rámci jeho firmy, rozhodl se nakonec s těžkým srdcem, že nepojede.
Za hodinku se paní advokátka dle domluvy vrátila s očekáváním ve tváři. Nechala jsem pro změnu na chvíli odejít Pavla, od kterého jsem měla souhlas říct jí vše, co uznám za vhodné. Začala jsem mluvit, nenásilně, bez obviňování. Má slova neustále přerušovalo její potvrzování. „Ano, ale on je fakt k ničemu… on je opravdu neschopný… sex s ním byl pro mě za trest… jeho rodina z něho beztak je tahá prachy a jenom já mám odvahu říct jim to otevřeně…“ Když jsem se jí zeptala, proč s ním vůbec žije, odvětila, že to vlastně sama nechápe. Zeptala se mě potom, jestli je něco, co ona pro něj může udělat. Odpověděla jsem, že jako první bych viděla podporu jeho vztahu s dětmi a vnoučaty a souhlas s účastí na svatbě, která se měla konat za dva týdny. „Tak to v žádném případě nedovolím. A mohlo mi být jasné, že jste další člověk, který bude na jeho straně. Mohlo mi být jasné, že tahle terapie bude úplně k ničemu. No ještě že jsem ho přes své známé, kterých mám dost, dostala na včasný termín operace.“ Hořká pachuť zůstala.
Příběh o Hamižnících
Jeden z běžných mailů s prosbou o termín konzultace. Možná trochu výjimečný v tom, že ho psala snacha za svoji tchýni, která onemocněla nádorem jater, ze strany klasické medicíny označeným jako nevyléčitelný s paliativní léčbou. Tchýně, můžeme jí říkat třeba Hedvika, začala pátrat v oblasti alternativní a velmi jí oslovila Germánská nová medicína. Termín jsme rychle domluvily a za dva týdny se paní Hedvika, drobná štíhlá pětašedesátnice, objevila v mé pracovně.
Opět vsuvka z Germánské nové medicíny: Také játra patří k zárodečnému listu entoderm řízenému kmenovým mozkem (s výjimkou kanálků, které jsou ektodermální, řízené mozkovou kůrou). Opět růst nádoru v době probíhajícího konfliktu a opět konflikt typu sousto, tentokrát vnímaný v přírodním smyslu jako strach z nedostatku potravy, ze smrti hladem. V dnešní společnosti, kdy se hladem neumírá, je jídlo symbolicky převedeno na finance. Tedy nestravitelný konflikt související s penězi a strachem o ně.
Paní Hedvika kroutila hlavou. Peněz měla celý život tak akorát, vždyť měla skoro pořád souběžně dvě zaměstnání. Když jsem jí řekla, ať nepátrá napříč minulostí, ale zůstane v uplynulém roce, maximálně dvou, a hledá cokoliv, co ji trápí v těchto souvislostech, posmutněla, a potom začala pomalu vyprávět. Je už spoustu let vdovou, sama vychovala dva syny. Jeden z nich zůstal bydlet s ní ve společném domě, časem si tam přivedl ženu a narodily se jim děti. Hedvika jim od začátku pomáhala, postupně nad rámec běžné pomoci. Prala jim, žehlila, uklízela, vařila, hlídala děti… a také jim dávala většinu peněz, které pracně vydělala. To, že se stala v podstatě služkou, si v některé dny uvědomovala, ale protože je od přirozenosti pomáhající typ, mávla nad tím rukou.
Asi rok před diagnózou jaterního nádoru se stalo to, že z dědictví po své tetě dostala poměrně vysokou finanční částku. Rodina jejího syna se zaradovala, protože zrovna v té době uvažovali o výměně auta za větší a modernější. Přirozeně očekávali, že všechny peníze budou přesunuty směrem k nim, jako už tolikrát. Jenomže Hedvika tentokrát odmítla, protože dlouhodobě cítila nespravedlnost vůči druhému synovi a jeho rodině, s nimiž se mohla vídat jen minimálně a nepomáhala jim nikdy s ničím. A začal domácí teror. Neustálé výčitky, obviňování, drobné a postupně i větší naschvály. Když onemocněla, největší starostí synovy rodiny bylo to, jestli zvládne dál chodit do práce, souběžně s důchodem, aby nepřišli o „sponzoring“.
Co s tím? Jak pracovat s konfliktní situací, která nemá v dohlednu žádné ukončení? Kdysi jsem tu psala text O změnách vnitřních a vnějších (odkaz). Vysvětluji v něm rozdíl mezi ukončeným a probíhajícím konfliktem. Pár slov ocituji: V případech aktivně probíhajících konfliktů je na zvážení, zda má člověk tak silné vědomí, aby tyto situace dokázal nadále prožívat, aniž by v něm spouštěly jeho vnitřní konflikty. Za normálních okolností jsou tyto situace svým způsobem skvělými výukovými lekcemi, na kterých může člověk určitou dobu pracovat, zvažovat je, čekat až dozrají k řešení. Pokud ale člověk vážně onemocní, začíná hrát hru o čas a o energii k léčení. Pak stojí před dilematem zásadního kroku – některé změny bolí, ale jsou často jedinou šancí, jak nastavit podmínky k léčení. I pro zdravého člověka bývá obtížné udělat ve svém životě náhlou změnu. Pro těžce nemocného je to složitější v tom, že ho sdělení diagnózy vytrhne ze zóny bezpečí a hledá potom ve svém životě bezpečí v podobě záchytných bodů, o něž by se mohl opřít – byť to mohou být přesně ty okolnosti, které stály u zrodu jeho nemoci. Navíc každá změna vyžaduje investici životní energie a právě té mají nemocní lidé zoufalý nedostatek. Na druhou stranu pro některé lidi bývá sdělení těžké diagnózy onou poslední kapkou, která je přiměje rázný krok udělat.
Paní Hedvika jednu možnost ke změně má, je to nabídka od druhého syna přestěhovat se do jejich města, do jejich nevyužívané garsonky. Odmítla ji slovy: „Ale já z našeho domu, který jsme kdysi postavili s mým manželem, odejít nedokážu“. To už těch pár měsíců, co mi zbývají, nějak vydržím. Hořká pachuť zůstala…