Usínala jsem se šuměním medardovského deště, předzvěstí čtyřiceti deštivých dní, které by se snad daly očekávat, kdyby se počasí ještě řídilo starými pranostikami. Krátce před usnutím jsem si nechávala myšlenkami plynout pár informací z jednoho zajímavého učení, kterého jsem se letmo dotkla… a které si zatím nechám pro sebe, protože k němu mám jenom malé střípečky zdrojů. Dosud. Snad jich bude časem víc.
Když jsem si četla o metodě, při které se k léčení a harmonizaci lidského organismu používají informace rostlin, kamenů, hvězd a hvězdných systémů, něco uvnitř mě zajásalo. Tedy… všechny tyto elementy se občas objevují ve slovech mých meditací a vizualizací, všechny jsou také obsaženy v obrazech bioinformačních technik pana Arkadije Naumoviče Petrova, které používám při terapiích, takže to není úplně nové a neznámé. Jiná je jenom forma kontaktu s těmito informacemi. Vzpomněla jsem si přitom na větu pana A. N. Petrova: „Svět je stvořen pro člověka“ – kterou už jsem před časem zmiňovala v textu O léčivém světě (odkaz), v němž jsem popsala jeden univerzální „léčebný“ návod… možná je čas ho tu připomenout.
Jak se mé vědomí postupně nořilo do spánku, myšlenky se zpomalovaly a místo nich se z pole nemyšlení začaly rodit rychle se střídající obrazy. Hvězdné nebe, buňky v těle, neurony v mozku, atomy, lidská společnost, struktury krystalů, počítačová síť, meteorologické mapy, koruny stromů, dálniční křižovatky, květy na louce, kaleidoskop. Obrazy totožné a přitom tak odlišné, jedno zrcadlící se ve druhém. Vše zrozené z věčné prázdnoty, přicházející z bezforemnosti do dočasné formy. Vše propojené neviditelnou stvořitelskou silou. A já toho byla součástí a současně vše bylo součástí mě.
V jednu chvíli se „promítačka“ zastavila a přede mnou zůstal monumentální obraz dokonalé harmonie hvězdného nebe… a ten jako by se v setině sekundy odzrcadlil ve všech dalších obrazech a přenesl do nich tuto harmonii… a pak se vše ztišilo a zůstal nekonečný věčný klid.